Příběh: Smírčí kámen (Nuzířov)
„Krvácíš z prstů, ty blázne, přestaň už to rytí do kamene!“ zakřičel Mikuláš a prudce strhl svou ruku z hrdla mladého tovaryše.
Vzduch v lese Brabinka byl hustý a pachutný, cítit bylo vlhký mech, rozkládající se listí a kovovou příchuť čerstvé krve. Mladý muž s jménem Jan však neslyšel. Jeho prsty, zvyklé na jemné jehly a kůži, teď v zoufalém rytmu škrábaly do tvrdého pískovce. Nezakoupený dláto, jen kousek ostrého železa, kterým se snažil do desky vytesat kříž. Jan se tř्हásl, přestože bylo letní horko, a jeho oči byly rozšířené, hledící do prázdna, jako by viděl někoho, kdo tam dávno nebyl.
Mikuláš ho popadl za ramena a svalil do mokré trávy. Oba dva věděli, proč jsou tady. Před měsícem v těchtoz samých queries zmizela mladá žena z Nuzířova. Nikdo ji nenalezl, jen její šála zůstala zachycená v trní. Jan, který ji miloval nad všechny ostatní, tvrdil, že slyší její hlas. Tvrdil, že mu říká, kde má položit kámen, aby její duše našla klid a on mohl být očištěn z hříchu, který možná ani ne spáchal, ale který mu svalila vesnice.
„Tady to není, Janie! Je to jen kámen v lese!“ zasyčel Mikuláš a pokusil se mu vytrhnout železný hřebík z ruky.
Jan se však prudce odrazil a znovu se vrhl k pískovcové desce. Jeho pohyby byly křečovité, skoro mechanické. Začal vytesávat spodní břevno kříže, a to takticky široce, až nepřirozeně. Kdo by se na to díval z dálky, viděl by jen šílence, který bojuje s kamenem. Jenže Jan v jednu chvíli ztuhl. Přestal dýchat. Jeho zornice se zúžily a on pomalu přiložil ucho k chladnému povrchu pískovce.
„Slyšíš to?“ zašeptal Jan.
Mikuláš se zasmál, ale byl to nervózní smích. Přiklekl vedle něj a přiložil ucho k kameni. Prvních několik vteřin neslyšel nic než šumění korun stromů a vzdálené volání ptáků. Pak se ale stalo něco, co mu zmrazilo krev v žilách. Z hloubi kamene, z místa, kde žádný člověk nemůže být, se ozval zvuk. Nebylo to bušení ani škrábání. Byl to jasný, čistý zvuk ženského smíchu, doprovázený tichým šustotem látky, jako když někdo přejde po suchém listí.
Mikuláš odskočil s takovým prudkým pohybem, až zakopal o kořen a dopadl do bláta. Jan však zůstal nehybný. Na tváři měl zvláštní úsměv, který nepatřil tomuto světu. Pomalu zvedl ruku a dotkl se vytesaného kříže. V ten moment se z pískovce začal šířit podivný, sladký pach lilií, přestože v okolí nebyl jediný květ.
„Už je to hotovo,“ řekl Jan hlasem, který zněl, jako by mluvil z velké hloubky.
Když se Mikuláš znovu odvážil přistupovat blíž, Jan už nebyl u kamene. Les byl tichý a prázdný. Jen pískovcová deska s divně rozšířeným křížem zůstala stát uprostřed hvozdy, stále ještě s lehce hřejícím povrchem, jako by v ní tepalo srdce.
Mikuláš utekl do vesnice a vyprávěl o Janově šílenství a o hlasech v kameni. Lidé mu nevěřili, až dokud nenalezli Jana. Nebyl mrtvý, nebyl zraněný. Seděl u brány obce, s prsty úplně hladkými, bez jediné rýhy, jako by nikdy nedržel v ruce žádné nářadí. Neviděl, neslyšel a nepoznal ani Mikuláše. Jen neustále hleděl směrem k lesu Brabinka a na jeho tváři spočíval ten samý mrazivý úsměv, který měl v momentě, kdy z kamene zazníl smích.
Kámen tam zůstal. Přetrval století, přetrval i lidi, kteří ho zkusili ukrást, protože v noci, když je v lese ticho, se říká, že pískovec stále vydává zvuky, které nepatří do světa živých.
Kdo dnes položí ruku na ten chladný kříž, možná uslyší i on ten tichý šepot, který Jan kdysi následoval do zapomnění.