Příběh: Smírčí kříž (Dubicko)
Marek sevřel jílec nože tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech, a vyrazil z temnoty lesa přímo na náves. Před ním, v měkkém svitu měsíce, klečel na kolenou Jan z Dubicka a prsty zběsile hloubil díru do zmrzlé země. Kolem něj se linul pach čerstvě rozryté hlíny smíšený s kovovým odérem krve, který se v chladné noci vznášel jako těžký závoj. Jan se ani neotočil, jen hlubokým, sípavým dechem rozrážel ticho, které v obci nastalo, jako by se i stromy bály vydechnout.
Slyšíš, jak se ta země třese? zašeptal Jan, aniž by přestal pracovat. Marek zastavil pár kroků od něj. Viděl, jak se Janovy ruce třesou, jak zanechávají v půdě krvavé šmouhy. Na zemi vedle něj ležel hrubě opracovaný kus maletínského pískovce, z něhož vyčnívalo jediné, neporušené rameno. Ten kámen nebyl jen obyčejným balvanem; vypadal jako vytržený z útrob samotné hory, drsný a studený na pohled.
Nemáš právo to vykopat, vyrazil ze sebe Marek a udělal krok vpřed. Půda pod jeho botami hlasitě křupla. Nech to spát, Jene. Co bylo smířeno krví, nesmí být znovu vyneseno na světlo.
Jan se prudce zastavil. Pomalu zvedl hlavu a Marek v jeho očích uviděl něco, co mu sevřelo hrdlo. Nebyla to hrůza, ale prázdnota tak hluboká, že se v ní zrcadlila jen temnota bezhvězdné oblohy. On mě volá, Marku, řekl Jan hlasem, který zněl jako drcení kamene o kámen. Od té doby, co jsem tu ruku ulomil, nespím. Slyším, jak se ozývá v mých snech, jak vyžaduje návrat na místo, kde byla ta vina poprvé vykoupena.
Marek se rozhlédl po tiché návsi. Všechna okna v domech byla zavřená, nikde nebliklo ani jediné světlo, jako by se všichni obyvatelé Dubicka raději schovali před tím, co se právě odehrává na posvátné půdě. Vzduch se náhle ochladil tak prudce, že Markovi z úst vyšel obláček páry. Cítil na kůži mrazení, které nebylo způsobeno zimou, ale přítomností něčeho, co do tohoto světa už dávno nepatřilo.
Jan vytáhl z díry malý, tmavý předmět a přiložil ho k lomu na pískovcovém kříži. Kámen do sebe zapadl s nepřirozenou lehkostí, jako by se dva kusy magnetu konečně shledaly. V tu chvíli se celou návsí prohnal táhlý, kvílivý zvuk, připomínající nářek tisíců duší. Marek ucítil, jak se mu pod nohama pohnula země, a ztratil rovnováhu. Když se znovu vyškrábal na nohy, Jan byl pryč.
Na návsi zůstal jen pískovcový kříž, nyní však vypadal jinak. Jeho pravé rameno, které mělo být uražené, bylo nyní celistvé, jako by nikdy žádné násilí neutrpělo. Marek k němu přistoupil, srdce mu bušilo v hrudi jako uvězněný pták. Natáhl ruku, aby se dotkl kamene, ale v tu chvíli pocítil tak palčivý žár, že musel uskočit. Povrch pískovce pulzoval rytmem lidského srdce.
Zítra ráno lidé vyjdou ven a uvidí kříž na svém místě, ale už nikdy nebudou moci říct, proč se jeho tvar pokaždé zdá jiný. Marek se otočil a běžel pryč, aniž by se podíval za sebe. Věděl, že kříž tam stojí, mlčenlivý svědek události, o které se nikdo neodváží promluvit nahlas. Jan z Dubicka zmizel v téže noci a nikdo ho už nikdy nespatřil, snad kromě těch, kteří občas za soumraku zahlédnou stín klečící postavy u paty pískovcového kříže.
Dnes tam kříž stojí znovu, uražený a nehybný, jako by celá ta hrůzná noc byla jen výplodem horečnatého snu. Ale kdykoli kolem něj projdeš v tichu, zastav se a přilož dlaň k chladnému maletínskému kameni; možná pod svými prsty ucítíš slabý, sotva znatelný tep, který ti napoví, že to, co bylo jednou smířeno, se nikdy skutečně nevzdalo svého nároku na návrat.