Příběh: Smírčí kříž (Hvozdná)
„Ustup, ty blázne, nebo tě tací praštím do země!“ zakřičel Mikuláš a prudce strhl svého koně stranou, aby nešlapal po hromadě čerstvého štěrku a kamení.
Uprostřed cesty, tam, kde se hvozdy houstily a vzduch chutnal po vlhkém mechu a starém železe, stál muž. Neměl na sobě žádný známý oděv, jen šedý plášť, který mu splýval k nohám a zakrýval boty. V rukou svíral těžký kladivo z hrubého železa. Muž nepromluvil, jen pomalu zvedl zrak k nebi, kde se zrály temné mraky a hrozila bouře, která měla brzy zničit i nejbližší kapličku.
Mikuláš, který v těchto končinách znal každou cestu a každého souseda, ztuhl. Ten cizinec nepatřil do tohoto kraje, a přesto stál přesně v místě, kde se podle starých pověstí kdysi setkali velcí učitel víry, aby křtili první lidi v těchtozemských tongues. Cizinec s kladivem v ruce nehledal cestu, on tam čekal.
„Co to tady děláš? Kdo jsi?“ vyjel Mikuláš z sedla, přičemž mu v uších zněl jen tichý šum listů a vzdálené hřmění.
Muž s pláštem konečně odpověděl, ale jeho hlas zněl jako drcení kamenů v mlýnském kole. „Hledám ticho, které přehluší křik.“
Bez dalšího slova se cizinec sklonil k zemi a začal vytesávat. Mikuláš sledoval s úžasem, jak z jednoho jediného bloku tvrdého kamene, který tam zdánlivě ležel už věky, začíná vynikovat tvar kříže. Nebylo to řemeslo, které by znal z městských dílen. Cizinec nepoužíval žádná měřítka, žádné nákresy. Jen údery kladiva, které dopadaly do rytmu s tlukotem Mikulášova srdce.
Kolem nich začalo být chladno a vítr začal bičovat stromy. Mikuláš chtěl cizince chytit, zavést ho k zákonům obce, ale něco ho zadrželo. Bylo to v tom způsobu, jakým muž dlaní hladil hrubý povrch kamene, jako by ho chtěl utěšit. Vzduch kolem nich ztěžkl vůní ozónu a starého prachu.
„Pro koho to stavíš?“ zeptal se Mikuláš tiše, když už se první kapky déště začaly mísit s potem na jeho čele.
Cizinec se zastavil. Podíval se na kříž, který už stál vzpřímeně, mohutný a prostý, bez jediného nápisu či zdobného vytesání. V tu chvíli se stala věc, kterou Mikuláš nedokázal vysvětlit. Blesk udeřil do blízkého stromu s takovou silou, že země pod nimi otřásla. V tom záblesku světla Mikuláš viděl, že muž s kladivem nemá stín. Stál v jasném světle elektrického výboje, ale na zemi za ním nebyla jediná tmavá skvrna.
Když bouře utichla a prach sedl, muž v šedém plášti byl pryč. Zmizel, jako by ho pozřela země nebo ho odvanl vítr. Zůstal jen kříž.
Mikuláš k němu přistoupil a dotkl se kamene. Byl ledový, přestože slunce začalo znovu prorážet mraky. Všiml si však něčeho zvlástrangeho. Hlava kříže byla odlomená, jako by ji někdo v posledním okamžiku úderem odtrhl, aby z kříže zůstal jen tvar písmene T s obloučkovanými rameny.
V celé vesnici se začalo mluvit o tom, že přišel duch z dávných časů, aby vyčistil hříchy tohoto místa. Nikdo však nevěděl, proč kříž nemá žádná jména. Proč není vytesáno, kdo zemřel a kdo mu kříž postavil.
Mikuláš se k tomu místu vracej za mnoho let, už jako starý muž. Kříž tam stále stál, zapadající se pomalu do hlíny, jako by chtěl vrátit vše zpět do země. Pokaždé, když kolem něj procházel, cítil ten samý mrazivý chlad v prstech a v uších mu znělo tiché, rytmické tloučení kladiva o kámen, přestože kolem něj nebyl nikdo živý.
Tajemství toho, proč byl kříž v posledním okamžiku znetvočen a kdo byl ten muž bez stínu, zůstalo vytesáno do samotného mlčení kamene, který stále stojí v Hvozdné a vyzyvá každého, kdo se odváží položit ruku na jeho chladný povrch.