Příběh: Smírčí kříž (Nivy)
„Tady to končí, Mikuláši, vrazili jsme do hloubky tvé duše a našli jsme jen prázdnotu!“
Hlas staršího muže rozsekl ticho louky u cesty do Karlových Varů. Mikuláš stál s hlavou skloněnou, prsty křečovitě svíral rukojeť těžkého kladiva. Pod nohama mu křupal štěrk a vzduchem se nesl pronikavý pach vlhkého mechu a rozkvetlých třešní. Před ním ležel ten kámen. Hrubozrnná žula, šedá a chladná jako mrtvé tělo, ze které právě vytesal tvar latinského kříže.
Krvavý dluh nebyl zaplacen zlatem, ale potem a strachem. Mikuláš neřekl slovo, jen zabořil prsty do hrubého povrchu kamene. Cítil, jak mu žula rýpe do kůžičky, jak mu z hloubky kamene stoupá mrazivý chlad, který mu nespálal jen prsty, ale i srdce. To nebyl jen symbol smíru. Byl to sálavý důkaz o tom, že v noci před měsícem v mlze u rozcestí udělal chybu, kterou už žádná modlitba nesmyje.
„Kde jsi schoval ten prsten, ty hříšníku?“ zasyčel stařec a udělal krok dopředu.
Mikuláš zvedl zrak. Jeho oči byly zarudlé od bezspánku, tvář špinavá od prachu a sazí. Pomalým pohybem zvedl ruku a ukázal na vrchol nově vztyčeného kříže. Tam, v malém, čerstvě vysekaném výlouku, se třpytilo něco malého a kovového. Nebyl to prsten, ale podivný, černý kovový hřebík, který tam zapadl tak přesně, jako by byl součástí samotného kamene od počátku věků.
Stařec se vyrazil vpřed, aby hřebík vytrhl, ale vteřinu předtím, než ho dotkl, ozvalo se tiché, kovové cinknutí. Nebyl to zvuk nárazu, ale spíše zvuk trhajícího se řetězu. V ten moment se nad loukou zastavil vítr. Ptáci utichli. Všechno kolem nich ztuhlo v nepřirozeném klidu, který hýbal vlasmi na zátylku.
Mikuláš se usmál, byl to však úsměv zlomeného člověka. „Není tam nic pro vás. Je tam jen to, co patří zemi.“
Stařec hřebík přesto vytrhl. Jakmile však kov opustil žulovou jamku, z hloubky kříže se ozvalo tlumené, hrdelní zakvílení. Nebylo to zvíře, nebyl to člověk. Byl to zvuk, který zněl, jako by se v samotném kameni probudil někdo, kdo dlouho spál v tichosti a teď byl náhle vyrušen. Stařec v šoku pustil kovový předmět do trávy a s hrůzou v očích ustoupil.
V tu chvíli se stalo něco, co nikdo z přítomných nedokázal vysvětlit. Mikuláš, který předvzdělal kříž s takovou precizností, prostě zmizel. Nebylo to prudké, neproběhl žádný záblesk. Jen v jednu chvíli tam stál, s dlaní opřenou o šedý monoblok, a v další tam byl jen prázdný prostor a vířící prach. Zůstalo jen jeho kladivo, které s těžkým duněním dopadlo na zem.
Stařec zůstal stát sám. Díval se na kříž, který teď působil jinak. Už to nebyl jen kámen vytesaný z žuly. Působil jako brána, která se na krátký moment otevřela a zase zavřela. V jamce na vrcholu kříže se začala tvořit malá kapka černé tekutiny, která připomínala olej, ale voněla jako staré železo a krev.
Lidé z okolních vesnic později vyprávěli, že Mikuláš nikdy neodešel z té louky. Že kdo v noci stojí u kříže, slyší tiché rýpání kladiva o kámen, jako by někdo stále dopracovával detaily památníku, který už dávno stojí dokončený.
Kříž později přemístili na Čankovský vrch, daleko od původního místa hříchu, ale tajemství, které v sobě nese, se nestěhovalo. Kdo dnes položí ruku na ten chladný žulový kmen, může ucítit jemné chvění, jako by v hloubce kamene stále někdo tasil dech a čekal na okamžik, kdy mu někdo znovu vrátí ten ztracený hřebík do koruny.