Příběh: Smírčí kříž (Topolany)

„Tvá krev bude hřát tuto zimu víc než jakýkoli krb!“ zařval Matěj a s plnou silou zvedl tesařskou sekeru nad hlavu.

Kovovýlesk zbraně rozřízl šedivé světlo nad Topolany. Před ním stál muž v modrém plášti s drahým krajkovým límcem, který se marně pokusil uhnout. Byl to důstojník z cizí armády, muž s pohledem, který v sobě nesl vzdálené kraje a pýhu vítěze. Matěj však neviděl ani hodnost, ani člověka. Viděl jen zradu. Viděl svou ženu, jak se tajně smála cizincovým vtipům a jak jí v očích plála neznámá touha.

Sekera dopadla s tupým zvukem do masa a kosti. Důstojník klesl do prachu, z úst mu vytekla horká, tmavě rudá tekutina, která okamžitě zaplavila suchou cestu. Matěj stál nad ním, dýchal těžce a v nosem cítil pronikavý pach železa smíšený s vůní rozmočené země a blízkého borovicového háje. Ruce se mu třásly, ale v srdci vnímal chvílkový klid, jako by právě ućálil největší dluh svého života.

Jenže vteřinu poté se stalo něco, co Matěj nedokázal pojmout rozumem.

Důstojník, který už nemohl mluvit a jeho oči ztuhly v prázdném pohledu, náhle ruku zvedl. Nebyl to křečovitý pohyb umírajícího. Byla to pomalá, vědomá gesto, jako by chtěl něco z ruky Matějovy vzít. V ten moment se vzduch kolem nich prudce ochladil. I když byl vzduch kolem vlažný, Matějovi ztuhly prsty a z úst mu vyrazila bílá pára, jako by ho někdo zavřel do ledové komory.

Z hloubi země se ozvalo hluboké, dunivé zakvílení, které neznělo jako hlas zvířete ani člověka. Bylo to jako zvuk drceného kamene. Matěj ucouzl, ale když se podíval na mrtvé tělo, uviděl, že důstojník zmizel. Na zemi nezbylo nic než rozstřikaná krev a hluboká rýha v prachu, která tvarovala zvláštní symbol.

Matěj utekl do vesnice, v hlavě mu hřmělo a zrak se mu mlžil. Celou noctí nespal. Každý skřípot dveří, každý šustot větviček za oknem zněl jako kroky těžkých vojenských bot. Ráno se vrátil na místo činu, hnaný strachem i zvědavostí. Tělo tam nebylo. Krev zmizela. Místo ní však z hlíny vyčníval hrubý, šedý kámen. Byl to pískovcový monolit, otesaný do tvaru kříže, s rameny, která se rozšiřovala směrem ven.

Matěj s hrůzou zjistil, že do přední strany kamene je hluboce vryt obraz sekery. Přesně té sekery, kterou držel v ruce, když vrazil ránu.

Zbytek života strávil Matěj v tichém děsu. Lidé v Topolanech si šeptali, že v onom místě, kde kříž vyrostl, spí vojáci z mnoha bitev, kteří nehledají klid, ale spravedlnost. Matěj se k kříži už nikdy neodvážil přistoupit blíž než na deset kroků. Tvrdil, že když vítr fouká ze severu, slyší z kamene tiché, cizojazyčné šeptání, které mu připomíná jméno jeho ženy.

Záhada však zůstala hlubší. Matějova žena, která měla být důvodem vraždy, v ten samý den zmizela. Nikdo ji neviděl odjet, nikdo ji nenašel mrtvou v okolních lesích. Jako by ji ten kámen pohltil spolu s obětí.

Kdo nebo co vyneslo z hlíny tento pískovcový kříž během jediné noci? Proč na něm zůstal vyryt nástroj vraždy, když ho tam žádný lidský rýloč nevkoval?

Kdo dnes prochází cestou u domu číslo devět a dotkne se chladného pískovce, může pocítit, jak se mu v prstech rozlije mrazivý chlad, který nepatří do tohoto světa. Kámen stále stojí jako tichý svědek činu, který popřel zákony přírody, a čeká na toho, kdo dokáže rozluštit, kam zmizeli oba milenci.