Příběh: smírčí kříž v Mnichově nad kostelem
Ostré dláto vyślizlo z dlaní a dopadlo do blata s tupým cvaknutím. Zdislav vydechl, ale dech se mu v mrazivém vzduchu proměnil v hustou, šedou mlhu. Prsty měl umazané od pískovcového prachu, který se mu pod nehty usadil jako špinavá kůže. Nechtěl se dívat na tu temnou díru v zemi, kde před týdnem zůstal ležet Oldřich, ale ta díra ho táhla k sobě víc než těžký kámen v jeho rukách.
Vzduch kolem rozcestí byl těžký, nasycený vůní mokrého jehličí a něčím dalším, čím jen byla vůně rozkladu. To nebyl jen pach smrti, to byl pach něčeho, co se v téhle hluboké tmě pod lesem probouzelo. Zdislav přitiskl rameno k chladnému monolitu a pokusil se dál vyřezávat. Ruce se mu třásly, ne z mrazu, ale z neustálého pocitu, že ho z okrajů lesa sleduje pohled, který nemá lidské oči.
Všechno to začalo na tom samém místě, kde teď stál. Oldřich nepadl ani nezemřel od rány mečem. Zdislav to viděl. Viděl, jak se země pod nohama jeho bratra začala vlnit jako hladina jezera, jak se z hloubky vyhouply stíny podobné kořenům a prostě ho stáhly dolů. Oldřich neměl čas křičet. Jen se mu z úst vyvalilo poslední, prázdné vydechnutí a země ho spolkla, jako by ho nikdy neexistovala.
Nyní musel Zdislav splnit slib. Musel postavit znamení, které by to místo uzavřelo, které by to zlo upečetilo.
Dláto znovu udeřilo do kamene. Zvuk se rozléhal prázdnotou kolem, ostrý a osamělý. Zdislav netvaroval kříž jako ty v kostelech. Jeho tvary byly jiné, zvláštní. Ramena kříže nebyly ostré, ale zaoblená, tlustá a hladká, jako by připomínala dřevěné kůly, které se zapíchávají do země, aby udržely něco v pohybu. Každý zářez v pískovci byl jako pokus zastavit to, co se snažilo vyrazit ven.
Když se k němu začaly blížit první paprsky bledého světla, Zdislav se otočil na druhou stranu kamene. Prsty přejel po nerovném povrchu, kde se pod znamením kříže snažil vyryti ty tři písmena. Nebyla to jen modlitba. Bylo to vězení. Každé písmeno, které vytesal, bylo těžké jako olovo.
Pak se to stalo.
Země pod jeho nohama se neznatelně zachvěla. Nebyl to silný otřes, jen jemné, rytmické podivné bušení, jako by se hluboko pod rozcestím zrychlil tep. Zdislavovi ztuhla krev v žilách. Pískovec pod jeho dlaněmi nebyl studený. Byl horký. Jako kůže živého tvora.
Vytáhl dláto a s panickým úsilím se pokusil kříž dokončit, ale pískovec se zdál být kluzký, ne od potu, ale od něčeho lepkavého, co vytékalo přímo ze středu kamene. Zdislav nečekal na dopoledne. Nečekal na doprovod vesničanů. Nechal kříž nedokončený, nedokončený v té své divoké, zaoblené podobě, a utekl směrem k Mnichovu, aniž by se ohlédl.
Léta tekla jako voda v potoce. Lidé zapomněli na to, co se stalo na rozcestí. Kříž byl povalen, zapadl do hlíny, pohltil ho mech a hustý porost, až se stal součástí samotné země. Přišly časy válků, mapování i ticho, které trvalo desetiletí.
A pak ho někdo našel.
Když ho v roce osmdesátém znovu vytahovali z hloubky, lidé v okolí mluvili o neobvyklém nálezu. Ale ti, kteří se k němu přiblížili příliš blízko v tichu noci, tvrdili, že pískovec stále vrací teplo, které v něm Zdislav nechal uvěznit. A když se podíváte na ty zaoblené ramena, neuvidíte jen práci kameníře, ale bránu, která byla postavena jen proto, aby se něco v hloubinách nikdy nedožralo až na povrch.
Kříž tam stojí a jeho stíny se na rozcestí stále pohybují jinak, než by měla dovolit přirozená světla.