Příběh: Socha bohyně Ceres
„To není jen kousek litiny, to je slib!“ Karel Deml udeřil pěstí do dubového stolu, až sklenice s vínem nebezpečně zazvonily. Před ním stál mladý sochař z Vídně, Theodor Friedl, a s mírným úsměvem si prohlížel nákresy. V místnosti čpřela vůně tabáku a starého papíru, zatímco za oknem se Opava probouzela do hlučného rána.
Karel nebyl zvyklý prosit. Byl to muž s tvrdým pohledem, který v obchodě s látkami vybudoval své jmění, ale v srdci nosil prázdnotu, kterou žádné zlato nedokázalo zaplnit. Jeho dcera, křehká Anežka, mizela před očima. Nemoc ji vyžírala pomalu, její ruka byla už jen stínem toho, co kdysi bylo. Karel věřil, že pokud přivede do města ztělesnění hojnosti a plodnosti, pokud postaví památník bohyni Ceres, možná se štěstí nakloní jeho způsobem. Byl to zoufalý obchod s nebesy, za který byl ochoten zaplatit každý hroš.
Friedl chápal. Viděl v očích svého zájemce ne touhu po kráse, ale křeč zbeznatění. Sliboval mu postavu, která bude působit nadživotně, která bude stát s hrdostí a v rukou držet roh plný plodů země. Práce začala v Blansku, v žáru vysokých pecí, kde se tekutý kov lila do forem s precizností hodináře. Karel Deml každých pár týdnů posílal dopisy, v nichž se ptal na každý detail. Trval na tom, aby byla Ceres bosá, aby její chod byl v kontaktu s pozemkem, aby byla skutečná.
Když byla socha konečně hotová a přivezena do Opavy, aby se stala srdcem kašny na Dolním náměstí, město ztichlo. Litinová žena s vavřínovým věncem na hlavě vyhlížela na kolemjdoucí s klidem, který Karel v domě dávno ztratil. Stál u ní dlouhé hodiny, prsty přejíždějící po studeném kovu. Cítil pod rukama chlad železa, ale v mysli viděl teplo dceryných polibků.
„Podívej se na ni, Anežko,“ šeptal Karel, když dceru přivezl k soše v invalidní saničce. „Tady je všechno, co jsme chtěli. Hojnost, život, věčnost.“
Anežka se podívala nahoru na tvář bohyně. Její oči byly zakalené, ale na rtech se objevil slabý úsměv. Nedotkla se kovu. Jen lehce pohnula prsty v rytmu, jako by chtěla z toho rohu hojnosti utrhnout jedno jediné jablko, které by jí vrátilo sílu dýchat.
Karel v ten moment pochopil krutý vtip osudu. Vytvořil ztělesnění života v materiálu, který je mrtvý a studený. Vložil veškerý svůj majetek do obrazu hojnosti v době, kdy jeho vlastní domov vyprázdňoval smutek. Stál tam, bohatý muž s nejkrásnější sochou v kraji, a cítil se jako nejchudší stvůra na světě.
Anežka odešla krátce poté, v tichosti, kterou doprovázela jen vzdálená zvonění kostelů. Karel už nikdy nenáviděl Theodora Friedla ani litinu z Blanska. Naopak, začal k soše Ceres chovat zvláštní, tichý vztah. Každý večer, když se ulice vyprázdnily, přicházel k kašně. Neříkal nic. Jen stál v kontrapostu vedle své bronzové ženy a mluvil k ní jako k dceřinému stínu.
Čas však plynul a město se měnilo. Když v roce 1876 rozhodli, že bohyně už na náměstí nepatří a měla být přemístěna do městských sadů, Karel Deml už byl jen zlomeným stínem bývalého obchodníka. Sledoval přemístění s prázdným pohledem. Věděl, že s každým pohnutím sochy se dál vzdaluje od místa, kde s Anežkou poprvé pocítil naději.
Dnes Ceres stojí v sadech Svobody, její tvář je vyhlazená desítkami let deště a větru. Lidé kolem ní procházejí, obdivují její klid a symetrii, netuší, že v každém ohybu jejího šatu je zakódována bolest otce, který se pokusil koupit nesmrtelnost kusem železa.
Kdo dnes položí ruku na její chladný povrch, možná ucítí, že ta hojnost v její ruce není dar pro město, ale věčný pláč muže, který přišel o všechno, zatímco budoval pomník tomu, co už nikdy nemohl mít.