Příběh: Socha Průmysl
„Držte to pevně, proboha, ať se to nepřevrátí!“ zařval František Barták a utřel si zpocené čelo špinavým rukávem. V dílně páchlo po roztaveném kovu, síře a žáru, který pálil plíce při každém hlubokém nádechu.
Vincenc Makovský stál vedle něj a s prsty, které se mu třesly únavou i napětím, přejížděl po chladném povrchu bronzového ramene. Ten muž z kovu byl obrovský, nadlidský. Stál tam v kontrapostu, s hlavou mírně skloněnou, jako by nesl na ramenou celou váhu budoucího světa. V levé dlani svíral ozubené kolo, symbol strojů a pokroku, zatímco přes pravou ruku mu splývala těžká látka, která v bronzu vypadala jako skutečný hedvábí.
„Je to on, Františku. Je to přesně on,“ zašeptal Vincenc.
Byl rok tisíc devět set třicet osm. Vzduchem ve městě neplával jen prach z dílen, ale i tichý, mrazivý strach z toho, co přichází zvenčí. Svět se vřel a Vincenc věděl, že tvoří něco, co možná už nikdo nebude mít čas obdivovat. Vytvořil alegorii síly, moci a řemesla, ale v jeho očích ten nahý muž s vavřínovým věncem nevypadal jako vítěz. Vypadal jako někdo, kdo se loučí.
Když sochu konečně dopravili k Peněžní burze, Vincenc tam stál dlouho poté, co ostatní odešli. Díval se na své dílo v centru moci a peněz. Průmysl tam stál hrdě, doprovázen svým bratrem, Obchodem. Byli to dva pilíře moderní doby. Vincenc si vzpomněl na svou dcerku, která se mu jednou ptala, proč ten muž z kovu vypadá, že chce plakat, i když se usmívá.
Pak přišel chaos. Válka, křik, rány do země a prach, který zakryl slunce. Vincenc už neviděl své dílo v centru města. Svět se rozpadl na tisíc kousků a lidi začali přemisťovat věci, aby je schovali, nebo aby je vymazali z paměti. Průmysl putoval do Zbraslavi, pryč od hněmu a zkázy, do ticha líné řeky.
O mnoho let později, když už byl Vincenc starým mužem s vráskami jako mapy zapomenutých měst, dostal zprávu, že jeho dílo znovu stěhují. Tentokrát do Vysočan, do malého parčíku u řeky Rokytky.
Když tam doputoval, kráčel pomalu, opírající se o hůl. Vzduch v Vysočanech byl jiný, cítil v něm vůni kovových pilin a vlhkosti z blízké vody. Uprostřed zeleně stál ten samý muž. Stále držel své kolo, stále měl na hlavě vavřín. Ale teď už nebyl symbolem moci burzy. Byl jen osamělým obrem v zapomenutém koutě Prahy.
Vincenc přiložil svou vrásčitou dlaň k bronzové noze sochy. Kov byl v zimním slunci ledový, ale on cítil, jak z něj vyzařuje zvláštní Wärme. Podíval se nahoru do tváře své loutky. Ten muž z bronzu už nepůsobil hrdě. Působil, jako by hledal svého bratra.
„Kde jsi, Obchode?“ zašeptal Vincenc do větru.
Věděl, že jeho druhý obraz, ta druhá polovina celku, zmizela. Zmizela v hlubinách času a zapomnění, možná v Příbrami, možná v hrobě pod nánosem šrutu a prachu. Průmysl zůstal sám. Stál tam jako poslední svědek doby, kdy věřili, že stroje a rozum zachrání lidstvo před nespravedlností.
Vincenc se otočil a odešel, aniž by se znovu ohlédl. Věděl, že bronz přežije všechno. Přežije války, režimy i lidi, kteří ho vytvořili. Jenže ta prázdnota vedle sochy, to místo, kde měl stát bratr, bylo bolestivější než jakákoliv rvačka s kovovým litím.
Dnes tam Průmysl stále stojí, tichý strážce Vysočan, s hlavou mírně skloněnou k zemi. Kdo k němu přistoupí blízko, možná v jeho tváři neuvidí vítězství, ale věčné vyčkávání na někoho, kdo už nikdy nepřijde.