Příběh: socha svaté Aji
„Tady bude stát. Přesně v tomto místě, kde se stín zahrady setkává s prachem cesty,“ hřměl František Xaver Wissinger a ukázal prstem na neopracovanou zem. Jeho hlas se nesl smíchovským vzduchem, který v onom roce sedm set sedmdesátém voněl vlhkým pískovcem a rozkvetlými lipami. Rektor jesuitské koleje nestál v zahradě jen tak; jeho oči, přísné a přesto plné zvláštního žáru, neviděly prázdnotu, nýbrž tvář, která měla v budoucnu chránit každého, kdo se ocitne v tísni.
Vedle něj stál Ignác Platzer. Sochař měl prsty špinavé od hlíny a v očích ten typ uncoverený hlad po dokonalosti, který lidi kolem něj často děsil. Platzer neposlouchal slova o víře či řádu, ale sledoval, jak se světlo láme na listoví. V hlavě už vytesával záhyby pláště a křivku krku.
„Chci, aby její pohled nebyl vzdálený,“ pokračoval Wissinger a přistoupil k Platzerovi tak blízko, až cítil pach knižního lepidla a starého pergamenu, který rektora provázela. „Svatá Aja musí být pomocnicí těch, kteří už nemají kam jít. Musí být mostem mezi zemí a nebem pro ty, kterým soudy odmítají spravedlnost. Chci, aby člověk, který k ní dojde s rozbitým srdcem, pocítil, že není sám.“
Platzer jen krátce přikývl. Věděl, že rektor nehledá jen náboženský symbol. Hledal kotvu pro lidi, kteří v Praze té doby bojovali s neviditelnými mlynskými koly osudu. Sochař se pustil do práce s vášní, která hraničila s šílenstvím. Dny trávil v prachu, v dlaních měl mozole a v plicích pískový prášek. Každý úder dláta byl modlitbou, i když sám možná věřil spíše hmotě kamene než nebeským sborům.
Když byla socha konečně dokončena, stála tam v celé své barokní slávě. Svatá Aja s krucifiksem a palmovou ratolestí v rukou působila, jako by se právě v ten moment naklonila k putovníkovi, aby mu šeptala útěchu. Její roucha tekla jako tekutý kámen, hluboké záhyby chytaly stíny a vytvářely hru světla, která v tichu zahrady působila téměř živě. Wissinger při od dévojení mlčel. jen položil ruku na chladný pískovec soklu a zavřel oči.
Jenže čas je nejkrutějším z sochařů. Zahrada koleje zmizela, Smíchov se změnil v hlučnou oblast plnou kočárů a později strojů. Svatá Aja byla přemístěna, vtěsnána do úzké niky domu, kde už nebyla středobodem ticha, ale svědkem městského chaosu. Lidé kolem ní spěchali, neviděli její jemný náklon těla, nečetli nápisy na soklu.
Pak přišly roky temnoty. Někdo, v záchvatu nenávisti nebo prosté nepozornosti, jí uražil ruce. Svatá, která měla pomáhat v soudních sporech a tísni, zůstala bez dlaní, kterými by mohla někoho pohladit nebo ukázat cestu. Stala se z ní zrůdcem z kamene, němým křikem v zapomenutém koutě Nádražní ulice.
Když v roce padesát čtyři přišel Jan Kahan, aby jí vrátil ruce, našel v kameni něco víc než jen praskliny. Našel stopu Platzerova zoufalství i Wissingerovy naděje. Kahan s pískovcem a umělým kamenem doplňoval to, co bylo ztraceno, ale věděl, že nikdy nevrátí ten původní dotek.
Dnes tam stále stojí. V té úzkénice, obklopená betonem a spěchem, vypadá téměř absurdně svou barokní expresivitou. Je to paradox – postava, která měla být strážkyní spravedlnosti, je teď vpískaná do zdi, skoro neviditelná pro tisíce lidí, kteří kolem ní denně procházejí.
Kdo se však zastaví a pohlédne do jejího tváře, možná zahlédne ten stejný žár, který měl rektor Wissinger v očích před staletími. Svatá Aja stále čeká na toho jednoho člověka, který bude dostatečně zklamaný světem, aby v jejích kamenných záhybech našel klid.
Zůstala tam jen ona, s rukama z jiného času, v místě, které už zapomnělo, proč ji tam kdysi s takovou láskou postavili.