Příběh: Socha svatého Floriána (Martinov)
Vlhký pískovec studil do dlaní, když Jakub, syn místního hospodáře, naposledy přejel prsty po záhybech římské tuniky. Vzduch v Martinově byl prosycen pronikavou vůní spáleného dřeva a tlející slámy, která se jako těžká deka převalovala přes pole. Mistr Antonín Weissmann stál opodál, ruce od prachu zaťaté v pěst, a sledoval, jak se v zapadajícím slunci zalesklo vědro v rukou světce. V tu chvíli to nebyla jen socha. Byl to slib, který Jakub musel dát sám sobě, než se definitivně otočí zády k domovu, jenž se před pár týdny změnil v hromadu černých uhlíků.
Otec tehdy křičel, aby Jakub utíkal pro vodu k potoku, ale chlapec se zastavil u prahu stodoly, paralyzován pohledem na tančící rudé jazyky, které s neuvěřitelnou lehkostí požíraly úrodu celého roku. Jediný vědro v jeho rukou tehdy působilo jako výsměch božstev. Když se pak ráno vrátil z polí, našel jen doutnající trámy a otcovu nehybnou postavu v popelu. Svatý Florián, kterého si nechal vytesat jako ochranný štít pro svůj statek, přišel příliš pozdě. Nebo možná prostě jen odmítl zasáhnout tam, kde lidská neopatrnost otevřela bránu zkáze.
Weissmann přistoupil k sochám blíž a hrubým, mozolnatým palcem očistil Floriánovu tvář. Chtěl, aby světec vypadal přísně, ne jako ten, kdo se jen dívá, ale jako ten, kdo trestá nepozornost. Jakub se díval na kamenné rty a hledal v nich náznak soucitu. Nenašel nic. Jen ten věčný, neměnný výraz, který měl chránit Martinov před dalším peklem. Mistr sochař se podíval na Jakuba a v jeho očích se zalesklo něco, co připomínalo porozumění. Nebyla to lítost, spíše uznání někoho, kdo také ztratil víc, než dokáže kámen unést.
Dnes večer se do vsi vrátí tma a s ní i vzpomínky, které pálí víc než tehdejší žár. Jakub si upravil kožený řemen brašny přes rameno. Věděl, že zítra už bude daleko za hranicemi kraje, ale musel mít jistotu, že tenhle kus pískovce bude stát pevně. Pokud bude stát on, možná zůstane stát i to, co zbylo z jeho rodné půdy.
Když se Jakub naposledy ohlédl, světlo křižovatky se lámalo o hranu sochy a vytvářelo klamný dojem, že se světec pohnul. Jako by chtěl vylít tu vodu, kterou držel v dlani už celá staletí, na oheň, jenž v Jakubově nitru nikdy doopravdy nevyhasl. Vzduch se ochladil a první kapka deště dopadla na zkamenělé rouchu. Weissmann mlčel, jen jeho dláta v brašně tiše zacinkala, jako by odměřovala zbývající čas.
Kdo z nás skutečně hledá ochranu a kdo jen místo, kde může nechat svůj vlastní žal, aby ztvrdl v kámen? Jakub odešel a nechal za sebou jen své jméno vytesané do soklu pod nohama patrona, který navždy vylévá vodu na plameny, jež už dávno dohořely. Stačí přijít k té křižovatce v Martinově, postavit se za plot a zadívat se Floriánovi do očí; možná tam, v pískovcovém stínu, uvidíte odlesk ohně, který stále čeká na své uhašení.