Příběh: Socha svatého Jana Nepomuckého (Karlovy Vary, 1728)
„Tady bude stát. Přesně zde, kde se proud řeky Teplé nejvíce opírá do břehů,“ pronesla Marie Markéta Valdštejnová a její hlas přehlušil šum vody. Ukázala prstenem zdobeným velkým smaragtem na střed Jánského mostu, kde se v mlze mísily pachy síry z horkých pramenů a vlhkého pískovce.
Kolem ní stáli muži v těžkých plátných pláštích, jejichž boty blátivě tloukly do kamenné dlažby. Marie Markéta však neviděla jejich únavu ani nehořlivé pohledy. Viděla jen prázdnotu, kterou musel vyplnit svatý. Její ruka se sevřela v pěst, když uvědomila, že tento dar není jen gestem víry pro lázeňské město, ale tichým křikem její vlastní duše.
Kamen řezbař, muž s jménem Matěj, který měl prsty hrubé jako kůra starého dubu, přistoupil blíž. Vzduch byl prosycen chladem, který pronikal až do kostí, a z okolních domů stoupal hustý kouř z krbů. Matěj zvedl zrak k hrabence a pak k pískovcovému bloku, který právě dovezli na místo.
„Chcete ho prostovlasého, paní? Bez pompy, jen v klerice a rochetě?“ zeptal se Matěj chraplavě.
„Chci, aby vypadal, že právě v tuto chvíli slyší hlas z nebe,“ odpověděla Marie Markéta. „Podívejte se na jeho tvář. Nesmí být ztuhlá. Musí v ní být ta mesma bolest i naděje, kterou známe my všichni, když mlčíme pravdu, aby přežili jiní.“
Matěj začal pracovat. Zvuk dláta dopadajícího do kamene se stal rytmem města. Marie Markéta ho navštěvovala každý den. Sledovala, jak z neforemované hmoty vystupuje postava svatého Jana Nepomuckého. Sledovala, jak se tvoří roucha, která vypadala, že se vánky z řeky skutečně hýbou, a jak se do dlaně svatého vkládal biret. Nejdůležitějšími však byly hvězdy. Pět kovových hvězd, které měly obklopit hlavu muže, jenž za své mlčení zaplatil životem.
Jednoho večera, když slunce barvilo střechy Karlových Varů do sytě oranžové barvy, Marie Markéta stála u sochy sama. Dotkla se pískovcové tváře, která byla v tu chvíli ještě čerstvě barevná, sytě polychromovaná, jak bylo v té době zvykem. Cítila pod prsty chlad kamene, ale v srdci měla žár. V té chvíli si přiznala, že socha není jen památníkem svatého, ale jejím vlastním tajným vyznáním. Všechno, co nemohla říct nahlas v salonách moci a intrik, vložila do ticha tohoto kamenného strážce.
„Ty budeš mlčet za mě,“ zašeptala do ucha sochy. „Ty budeš stát uprostřed mostu a vidět všechny ty lži, které kolem tebe budou proudit, a přesto zůstaneš čistý.“
Čas však byl k pískovci krutnější než voda v řece. Marie Markéta dávno zmizela v hrobových kveltech historie, ale její tichý společník zůstal. Svět se změnil. Mosty se rozšiřovaly, město rostlo a lidi začali vyžadovat prostor pro vozy a obchod. Socha, která měla být v srdci města, byla jednou z těch, které musely ustoupit.
V roce 1844 ji zvedli a přenesli k Jánské skále. Poté ji v roce 1902 znovu vytrhli ze země a posunuli k Školní lávce. Pokaždé, když se s ní hýbali, ztrácela kousek své původní barvy, její tvář se obrousila o vítr a déšť, až zbyla jen šedá, vznešená podoba.
Když dnes člověk stojí u řeky Teplé a pohlédne nahoru na pět hvězd, nevidí jen barokní řemeslo. Vidí muže, který zvedl ruku k nebi, jako by stále čekal na odpověď, která nikdy nepřišla. Socha už nestojí tam, kde ji Marie Markéta chtěla mít, ale právě v tom je její největší bolest.
Kdo dnes dotkne prstů pískovcového svatého, možná ucítí ten samý chlad, který cítila hraběnka před staletími. Jenže tajemství, které do něj vložila, už nikdo neumí přečíst, protože kámen sice pamatuje vše, ale mluvit odmítá.