Příběh: Socha svatého Prokopa (Police nad Metují)
„Tady to končí, otče. Víc z toho pískovce už vymáčlím,“ vydechl řemeslník Matěj a otřel si zpocené čelo hřbetem špinavé ruky. Prach z kamene mu vlezl do hrdla a s každým nádechem cítil pachuť drceného žvírku a vlhkého sytého vzduchu, který stál nad vodou u mlýna.
Opat Benno Löbl se nepohnul. Stál v hlubokém stínu, jen jeho oči sledovaly, jak Matějovy prsty přejíždějí po řasených záhybech peleriny svatého Prokopa. Kamenný plášť vypadal, jako by se právě v tuto vteřinu rozvlnil ve větru, přestože byl ztuhlý v chladném kameni. Byla to práce mistrů z dílny Jana Brokoffa, lidé, kteří dokázali vzkrísit mrtvý kámen do podoby živého hříchu nebo nebeské slávy.
„Chybí mu kříž,“ pronesl opat tichým, ale neúprosným hlasem. „Světec bez svého znamení je jen muž v drahém plášti. Kde je kříž, Matěji?“
Matěj ztuhl. Podíval se na prázdnou dlaň sochy, která byla připravena držet těžké dřevo s kovovým oplázováním, ale svírala jen prázdnotu. V té chvíli v Polici nad Metují nebylo ticho. Z mlýna se ozývalo rytmické tlučení vodního kola, zvuk, který připomínal tlukot obrovského srdce města, a z blízkého potoka stékala ledová voda, která v ranním mrazu tvořila jemné krystalky na okrajích kamenného soklu.
„Zlomil se při převozu z dílny,“ vyhrkl Matěj a sálal z něj strach. „Jen malý kousek, otče. Opravím ho. Vytesu nový, ještě krásnější.“
Löbl přistoupil blíž. Jeho boty dopadly na mokrou dlažbu s dutým zvukem. Podíval se do tváře svatého, která měla vyzařovat klid a moudrost, ale v Matějových očích v ní viděl něco jiného. Viděl zoufalství člověka, který se snažil dokonalosti dosáhnout vteřinu předtím, než ho čas zastihne. Opat nebyl jen správcem kláštera, byl to muž, který věděl, že největší hodnoty spočívají v tom, co je rozbité.
„Nechte ho tak,“ řekl najednou a překvapil tím i sebe sama.
Matěj zvedl hlavu. „Ale otče, to není správně. Socha bude neúplná. Lidé budou říkat, že jsme byli nedbalí, že jsme darovali městu polovičku svatého.“
Opat se mírně pousmál, ale byl to úsměv plný smutku. Položil ruku na masivní pískovcový sokl, tam, kde byla vytesaná mušle, připomínající vHloubi ticha hřbitovní klenbu. „Právě v té neúplnosti je pravda, Matěji. Každý z nás v Polici, každý z nás v tomto kraji, nese v rukou prázdnotu po něčem, co ztratil. Kdo by se v tomto svatém zobrazení cítil víc doma? Ten, kdo má všechno v rukou, nebo ten, kdo hledá to, co mu chybí?“
Matěj nepochopil. Pro řemeslníka byla chyba hříchy. Věřil, že kámen musí být dokonale uzavřený, že linie musí končit v bodě, který určil mistr Brokoff. Ale Löbl viděl dál. Viděl lidi, kteří budou kolem této sochy procházet staletí. Viděl matky, které budou plakat nad ztracenými dětmi, a obchodníky, kteří přijdou o majetek. Chtěl, aby svatý Prokopa nebyl vzdáleným božstvem na piedestalu, ale společníkem v lidském nedostatku.
Když byla socha darována obci, stála hrdě před městským mlýnem. Lidé si zvykli na její zvláštní gesto – na ruku, která cosi svírala, ale nic v ní nebylo. Stala se z ní tichým vyznáním. Místní si šeptali, že svatý kříž neviditelně drží jen pro ty, kteří v srdci skutečně trpí.
Čas plynul, voda z mlýna odtekla jiným korytem a v roce 1857 se socha přesunula do Kostelní ulice. Pískovec začal šaplít čas, barvy vybledly a povrch se stal drsným jako kůže starce. Přesto tam stále stál, v mírně skloněném postoji, s těžištěm na levé noze, jako by se chystal vykročit vstříc každému, kdo k němu přistoupí s těžkým srdcem.
Když dnes člověk stojí v Polici nad Metují a hledí nahoru na tvář svatého Prokopa, uvidí v jeho očích zvláštní soucit. Je to soucit někoho, kdo ví, že největší bolest není v tom, že jsme zlomeni, ale v tom, že se snažíme před touto prázdnotou schovat.
Svatý stále natahuje ruku do prostoru, jako by čekal, až mu někdo z nás konečně přinese ten chybějící kousek klidu.