Příběh: sokolovna v Českých Budějovicích
„Tady to končí, pane Matyáši, víc z nás už v noci na ostrov nepustí!“ zakřičel mladý hlídací s dlaní nataženou jako zeď před vstupem do nedokončené budovy.
Stanislav Matyáš však neposlechl. Protlačil se kolem něj, přičemž mu z rukávu vyklouzlo několik zmačkaných bankovek, které v ranní mlze vypadaly jako šedé lístky. Vzduch u soutoku Vltavy a Malše byl hustý a chutnal po vlhkém betonu a říčních rákosích. Právě v tu chvíli, kdy se zima srazila s prvním teplem jara, se z hlubin suterénu ozvalo něco, co nemělo v betonovém šklepě být. Byl to zvuk tísnivého, rytmického bušení, jako by někdo zevnitř zdi tloukl do kamene holou pěstí.
Matyáš zastavil. Podíval se na severní zeď, kde v soklu stále vyčnívaly základní kameny položené před lety. Tyto kameny byly svědky všeho – přišli k nim kdysi s nadějí, viděli zde prezidenta Masaryka, jak s tichým uznáním hledí na rychlost stavby stadionu, a viděli i černý stín okupace, která před několika lety zabavila každou korunu a každý pytel cementu.
Vstoupil do prostoru, kde se vznášel pach mokrého vápna a starého železa. Světlo jeho baterky sálalo po hladkých stěnách v duchu nové doby, kde přímé linie a čistota tvarů měly znamenat nový začátek. Jenže v tom tichu, které následovalo po bušení, začal Matyáš slyšet hlas. Nebyl to křik, spíše šepot, který se odrážel od funkcionalistických plání a vracel se k němu jako ozvěna z jiného světa.
„Kde jsou plány?“ zněl ten hlas.
Stanislav ztuhl. V budově nebyl nikdo. Všechny vchody byly pod dozorem a okupanti sice ukradli materiál, ale nenechali zde žádné lidi. Přesto cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Posunul se hlouběji do suterénu, tam, kde se vlhkost z řek pronikala hluboko do základů. Na jedné z betonových stěn spatřil něco, co tam předchozího dne nebylo. Byla to řada symbolů vyrytou do čerstvého omítky, znaky, které neodpovídali žádnému známému písmu, ale přesto v nich cítil zvláštní řád.
Najednou se bušení vrátilo, tentokrát mnohem silnější. Zvuk nešel ze zdi, ale zpodlahy. Matyáš se sklonil a přiložil ucho k chladnému povrchu. Slyšel tlukot srdce. Obrovského, pomalého srdce, které tlouklo v rytmu celé stavby. Jako by se do základů budovy, do těch prvních kamenů, které tam ležely roky nevyužité, vloupal duch samotného ostrova, který kdysi byl jen bažinou a mlhí.
V ten moment se v suterénu rozsvítilo slabé, modravé světlo, které nepocházelo z žádné lampy. Matyáš spatřil postavu. Byl to muž v obleku z počátku století, s tváří tak bledou, že v ní nebylo vidět žádné rysy, jen prázdné místo, kde měla být identita. Muž stál u severní zdi a v ruce držel starý klíč z kovu, který už dávno neexistoval.
„Ještě není čas,“ zašeptal cizinec, ačkoli jeho rty se nehýbaly. „Stavba musí být dokončena krví a trpělivostí, ne jen penězi.“
Matyáš chtěl zakřičet, chtěl se zeptat, kdo to je a co chce, ale vteřinu poté, kdy se k němu postava přiblížila, světlo zhaslo. Zůstala jen absolutní tma a pach řeky. Když po chvíli zapálil baterku, byl v místnosti sám. Jediné, co zůstalo, byl hluboký rýh v betonu, který vypadal, jako by ho někdo vyškrábal nehtem v posledním západu slunce.
Budova byla konečně otevřena v červnu roku 1947, v hřmění radosti a naděje z vítězství. Lidé tancovali v sálech, sportovci běželi po stadionu a architektura triumfovala nad zmatky války. Jen Stanislav Matyáš, který v den otevření stál v suterénu, věděl, že pod nimi, v hloubce základů, stále něco tlouče.
Když dnes lidé procházejí kolem této bílé perly funkcionalismu v soutoku dvou řek, cítí jen proudění vody. Jen málokdo si všimne, že v určitém úhlu severní zdi, tam, kde jsou ty nejstarší kameny, je beton stále neobvykle studený, i v největší letní žáře. A kdo se v tichu suterénu zastaví, možná uslyší to stejné, tiché bušení, které stále čeká na svého posledního hosta.