Příběh: Soumarský most
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že jeho koňský dvojezřivce mizerně chápe ranní mraky táhnoucí nad Teplou Vltavou. Krokem přes Soumarský most si uvědomil, jak se sluneční paprsky prolomily červené oblaků a rozstříkaly na jeho sklovaném tváři.
Na druhém konci mostu stál Jan, jehož oblek vydechl suchý vůně žitých polí z týdne dřív. Pohledem pronikl k okolnímu lesku, ale své pozornosti věnoval hlavně tomuto podivnému rytmu krokování za sebou táhnoucího se vzdáleného koně.
„Martin?“ zavolal Jan hlasem, který si přeje být klidným a rozhodným. „Nevíš o čem chodím, nebo jsi mi to opomenul říct?“
Martin se zastavil, světlo ho obklopilo jako by ho chtělo dohnat. Před ním stál Jan, oblečený v tmavě modré kožichu, jehož prachové žíly vyprávěly příběh dlouholetých zkušeností cest a obchodních tajemství.
„Nikdo mi to neřekl,“ odpověděl Martin s nadsazeným klidem. „Proč se jsi nemohl rozhodnout dřív?“
Mezi nimi vznikla pauza, která je držela jako vůz přitahovaný na kolejích kontrakce a odpovědi. Hlas Janovy zvony mluvil o starých zásazích do jejich rodin – zásadách, se kterými bylo těžké nesouhlasit, i když v srdci hořelo nevolnost.
„Protože ani ty nebyl jsi schopen rozhodnout,“ Jan odpověděl s přimhouřenýma očima. „Pamatuješ si toho dne u pramenů? Kde jsme si slíbili svobodu od závazků rodiny?“
Slunce nyní úplně vyjelo, rozsévalo žhavou teplotu po kamenech mostu. Martin si všiml, jak se výraz na Janově tváři mění pod jejím paprskem – ze zamyšlenosti k něčemu připomínajícímu vzpouru.
„Nejsem svobodný od toho,“ řekl Martin a jeho hlas zněl nejen sám o sobě, ale i se vší tíhou poznání. „Kdo by byl? Když náš osud znamená poddání se starým úloham?“
Jan se opřel o železné sloupky mostu, ruce mu lehly na hruď jako válečné štíty. V dálce ozvalo se klapot kopyt koně, který se zdál neustále blížit i vzdalovat.
„Možná je to něco, co nikdy neuvidíme...“ zvolil Jan a jeho hlava kolísala jako by sledovala myšlenky daleko za horizontem. „Ale s každým krokem v této představivosti se blížíme k tomu, co nás čeká.“
Nad mostem se vyvěsil pták, jeho křídla se tiskly na vzduch jak by měl Jan nebo Martin snažit začít vlastní osud. Martin si uvědomil chladný tok vody pod nimi a vůně svázaných listí přes most, což mu připomínalo rozložené karty osudu.
„Mohl bys se na mě ještě jednou podívat...“ řekl Martin tichým hlasem, který se snažil zatlačit dohromady nerozlučné nitky jejich přátelství.
Jan však již dával kroky ke svému koni. Když ho Martin sledoval zmizet za zahradami, slyšel jen rachot špalek a ještě jeden vzdech.
Most tu stojí stále. Ale ti dva se tu už nikdy nepotkali.