Příběh: Sousoší Víry se sochami svatého Jana a Pavla

„Ustupte, vy hlupáci, nebo vás nechám vyprát v Jedštědce!“ zařval Matěj a prudce strčil svou ženu stranou. V dlaních svíral těžký železný klíč, který mu předtím v tajnosti svěřil správce panství. Vzduch v Dolním Předměstí byl hustý, nasycený pachem vlhkého pískovce a blížící se bouřky, která zatíhala oblohu nad Českým Dubem olověnou šedí.

Před nimi, na malém návrší, se tyčilo nové sousoší. Byla právě léta Páně 1714 a pískovec byl ještě světlý, téměř bílý, jako by do země dopadl kus mraku. Matěj však nepřišel obdivovat řemeslo kamenika. Jeho oči, zarudlé od bezspánku a strachu, byly upřené na postavu Víry. Žena s rouškou přes očima, která v náručí objímala kříž, vypadala v šeru až děsivě živě.

„Matěji, vrať se, je to hřích!“ vyhrknula jeho žena, Anežka, a chytila ho za rukáv kabátu.

Matěj ji však neslyšel. V hlavě mu zněly slova, která mu šeptal muž z vídeňského kláštera svatého Jakuba, který do města přijel v doprovodu soch. Ten cizinec tvrdil, že v podstavci, tam, kde blesky z kamene šlehají k nohám Víry, je ukrytý dopis. Ne však dopis pro lidi, nýbrž pro někoho, kdo přichází z druhé strany. Cizinec mluvil o vděčnosti za vítězství nad Turky, o záchraně Vídně, ale v jeho hlase byla slyšet hrůza, která s vítězstvím nesouvisela.

Matěj dopadl na kolena. Prsty mu klouzaly po chladném, hrubém povrchu pískovce. Hledal tajnou spáru, malý výstup, o kterém mu bylo řečeno. V ten moment se nad městem rozlehlo hluboké hřmění. Blesk rozřízl oblohu a dopadl tak blízko, že Matěj ucítil kovovou pachuť v ústech a cítil, jak mu v prstech brní statická elektřina.

Vteřinu poté se stalo něco, co Anežka z phrůku vykřikla a zakryla si oběma rukama obličej.

Matějovi se pod prsty pohnul kámen. Nebyl to však mechanismus. Měl pocit, že pískovec pod jeho dlaní ztuhl z něčeho, co dříve dýchalo. Z útrob podstavce, přesně z místa, kde se nacházel symbol Božího oka v tympanonu malého chrámu, začalo vyvazovat světlo. Nebyla to záře ohně, ale bledý, modravý svit, který nevycházel z lampy, nýbrž z hloubky samotného kamene.

„Podívej se na její oči!“ zaječela Anežka.

Matěj vzhlédl. Rouška, která zakrývala oči sochy Víry, byla stále tam, ale pod látkou z kamene se něco hýbalo. Jako by pod pískovcem někdo mrzkl nebo se snažil vyprostit. V tu chvíli z modrého světla vyhlásil hlas, který nezněl jako lidská řeč, ale jako šum tisíce křídel narážejících do sebe. Hlas nepromluvil v češtině, ani v němčině, ale Matěj v své mysli jasně pochopil jediné slovo: „Stráž“.

Matěj v šoku ucukl a vtom se modrý svit prudce zhasl. Kámen se znovu uzavřel. Podstavce byl opět jen mrtvým pískovcem, nehybným památníkem vídeňské vděčnosti. Matěj zůstal klečet v blátě, s otevřenými ústy, zatímco kolem něj začalo pršet. Studené kapky mu stékaly po tváři a smývaly prach z kamene, který před chvílí vykazoval známky života.

Když se vzpamatoval, všiml si jedné věci. Na pravé straně, u nohou svatého Jana, ležela malá, zlatá mince, která tam předtím nebyla. Nebyla to rakouská mince, ani česká. Byla stará, sjetá a nesla znaky, které v té době v těchto krajích nikdo neznal.

Matěj se nikdy už nedopotázal, co přesně abatyše Augustina von Puchheim nechala do soch vytesat a proč měly být umístěny právě zde, v tomto trojúhelníku mezi Dubem, Osečnou a Hodkovicemi. Zůstal s pocitem, že sousoší není jen ozdobou nebo poděkováním, ale hrobkou pro něco, co nesmí být zapomenuto, ale zároveň nesmí být probuzeno.

Kdo dnes stojí před sochou Víry v Dolním Předměstí a přiloží ucho k chladnému pískovci, možná uslyší v dálce šum křídel, který v žádném větru není.