Příběh: Špitálská 1
„Zůstaňte v pokoji a neotevírejte dveře, dokud neslyším zvon z kostela!“ vykřikl pan Alois Vondráček a prudce zabouchl těžkým dubovým křídlem. Zvuk otřásl krystálovým lustrem, který se v tichu bytu rozzimně zachvěl. Alois zůstal stát v předsíni, tísněn lůstrem secesního zrcadla, a zíral na své třesoucí se ruce. Vzduch v nově vyvznivělém domě voněl čerstvou omítkou, voskem a něčím kovovým, co připomínalo vůně z továrny v Kuklenách.
Vondráček nebyl muž zvyklý k panice. Byl to precizní úředník, který miloval řád a čistotu nového bydlení v ulici Špitálské. Všechno v tomto domě bylo symetrické, dokonalé, až sterilní. Věnce se stuhlymi stuhami na fasádě mu připadaly jako strážci řádu. Jenže on právě teď stál v předsíni a věděl, že v pokoji za ním je něco, co do žádného plánu architekta Rudolfa Němce nepatřilo.
„Kdo jste?“ zašeptal do ticha, ačkoliv věděl, že odpověď nepřijde.
Před hodinou, když stoupal po schodech, narazil v chodbě na ženu. Neměla na sobě nic, co by odpovídalo módě roku 1905. Její šaty byly z těžké, tmavé látky, která připomínala staré pohřební roucho, a v rukou svírala malý kovový klíč s rýhovanou rukojetí. Nedívala se na něj, ale jen tak, jako by byla průsvitná, prošla kolem něj směrem k jeho bytu. V ten moment pocítil prudký mrazivý proud vzduchu, který mu zaledoval kůži na krku, přestože v domě bylo horko z letního srpna.
Když otevřel dveře svého bytu, žena už byla uvnitř. Stála uprostřed pokoje a hleděla na trojúhelníkový štít domu, který byl vidět z okna. Nepohybovala se. Jen stála a hleděla. Vondráček ji chtěl vyprásit, ale vteřinu předtím, než k ní přistoupil, žena zvedla ruku a ukázala na stěnu, kde se právě dokončovaly štukové zdobení.
„Je to tady,“ řekla hlasem, který zněl jako šustění suchého listí. „Zase se vrátila do zrcadlového obrazu.“
Vondráček ztuhl. Podíval se na stěnu a pak na sebe. V domě vedle, v tom prvním, který byl skoro stejný jako tento, žil jeho bratr. Oba domy byly jako dvojčata, jen s drobným rozdílem v nároží. Ta žena mluvila o zrcadlovém obraze. V tu chvíli se z hloubi bytu ozval zvuk, který v novostavbě neměl být – pomalé, rytmické skřípání dřeva o dřevo, jako by někdo v prázdném prostoru za zdí přehrnoval těžkou truhlu.
Alois se prudce otočil a vyrazil k ní, ale pokoj byl prázdný. Žena zmizela. Jen na podlaze zůstal ležet onen kovový klíč. Když ho zvedl, cítil, jak mu z prstů odtéká teplo. V tu chvíli se z ulice ozval hrobový zvuk zvonů. Vondráček vydechl, ale v očích měl hrůzu.
Během následujících týdnů se v domě začaly dít věci, které nešly vysvětlit. V noci slyšel v chodbách kroky, které nezněly jako lidské – byly příliš lehké, až nehmotné. Občas, když stál na balkonku s kovaným zábradlím a díval se dolů na ulici, zahlédl v okně sousedního, téměř identického domu, postavu ženy v černém. Stála přesně v tom stejném místě, v té samé poloze, jako on. Jako by dům nebyl jen budovou, ale bránou do světa, kde všechno existuje v přesné kopii.
Jednou večer, když se díval do zrcadla v předsíni, uviděl za svými rameny tu ženu. Tentokrát však nebyla v jeho pokoji. Byla uvnitř zrcadla. Sáhala rukou k povrchu skla a v její dlani byl stejný klíč, který Alois stále nosil v kapse. Žena nepohybovala rty, ale on slyšel její hlas vteřinu poté, co se v zrcadle objevila: „Jsme jen dvě poloviny jednoho celku. Jedna strana platí daň, druhá je osvobozena. Ale obě cítí hlad.“
Vondráček v panice vrhl zrcadlem o zeď. Sklo se roztříštilo na tisíce kousků. Vteřinu poté utichlo všechno. Kroky v chodbách zmizely, chlad vyprchal. Jenže když se Alois podíval na střepy na zemi, neviděl v nich svůj odraz. Viděl v nich tvář ženy, která se na něj dívala s tichým vítězstvím.
Klíč v jeho kapse byl najednou horký, až pálivý. Vondráček ho vyhodil z okna do ulicy Špitálská. Ale když se druhý den ráno probudil, ležel klíč na jeho nočním stolku, přesně vedle spícího obličeje, a v pokoji znovu vonělo starým kovem a hrobovým tichem.
Kdo dnes prochází kolem těchto secesních domů, možná si všimne, že jedna strana působí o něco živěji než ta druhá. A kdo se v ulici Špitálské zastaví a zaboří zrak do oken horních pater, možná zahlédne stín muže, který stále hledá cestu ven ze svého zrcadlového vězení.