Příběh: Špitálská 10
„Tady to končí, pane Vondráček, víc vám z toho hloubky už neukážu,“ zasyčel stavitel Křička a prudce přivřel oči, zatímco v ranním vzduchu se rozléhal kovový zvuk klepaní kladiv do kamene.
Vondráček, drobný muž s třesoucíma se rukama a pohledem, který neustále bloudil k zemi, neodpověděl. Stál v sutinách bývalého hostince U Černého orla, tam, kde se právě zrodila základní vrstva nového domu. Pod nohama měl vlhký, studený kámen gotických sklepů, které přežily staletí, a v nose cítil pronikavý zápach mokrého vápna a starého prachu. Křička s ním přišel dolů jen proto, aby utišil jeho neustálé dotazy o tom, co přesně leží pod budoucími síněmi pro prodejce látek.
Vondráček se náhle přikrčil a začal prsty hrabat v hromadě sypkého kamení u nejstarší zdi. „Slyšíte to? To ticho není prázdnotou, pane architekte. Je to čekání.“
Křička jen povzdechl a pohlédl nahoru, kde se nad nimi začínal rýsovat obrys budovy, která měla být vyšší než cokoli v okolí. Chtěl z toho místa rychle odejít, ale Vondráček ho chytil za rukáv saka s takovou silou, až mu látka zakrčela. Muž ukázal na jednu z klenb, kde v prasklině mezi kameny vyčníval kousek vyřezávaného dřeva, černé, zčernalé od času.
„Tady stála rychta. Tady se počítaly daně a pily se v noci tajné plány. Ten dům, který stavíte, nebude jen z kamene a štuku. Bude to víko na hrnci, který už dávno přetéká,“ zašeptal Vondráček a jeho hlas zněl jako šelest suchého listí.
O několik měs kemudian, když už dům v Špitálské ulici stál v plné neorenesanční slávě a jeho vrchol sahal hluboko do oblohy, se stalo něco, co Křička nedokázal vysvětlit ani v jednom ze svých výpočtu. V noci, kdy město utichlo a jen občas projela kočár po dláždění, se v horním patře, v místnosti s půlkruhovými okny, objevila postava. Nebyl to žádný z nájemníků ani zaměstnanci firmy Berger & Munk. Byla to postava, která nechodila, ale klouzala po podlaze, a její přítomnost doprovázela vůně starého, vlhkého dřeva a tlejících pergamentů, přesně taková, jakou Vondráček popisoval v těch temných sklepích.
Jednoho večera Křička stál na náměstí a pozoroval svůj dílo. Pohled mu zabloudil k nárožnímu kartuši, kde hrdě vyhlížel dvouocasý lev. Vtom si všiml, že lev se zdá být v pohybu. Ne byl to klam oka. Zvláštní, tiché zavrčení, které se ozvalo přímo z kamene, mu vyrazilo z těla veškerý klid. V ten moment nad ním, v okně třetího patra, stál Vondráček. Jenže Vondráček před týdnem zmizel za tajemných okolností, nikdo nevěděl kam, jen že nechal všechny své věci v nájemním pokoji.
Postava v okně nevynesla ruku k pozdravu. Pouze pomalu přiložila prst na rty a ukázala dolů, směrem k základům, kde pod luxusními síněmi spaly gotické zdi a stíny starého hostince. Vzduch kolem domu byl najednou mrazivý, přestože byl srpen a slunce pálilo do fasády.
Křička se pokusil jít nahoru, chtěl zjistit, kdo tam stojí, ale když vešel do domu a vystoupal do posledního patra, místnost byla prázdná. Dveře byly zamčené zevnitř, okna zavřená. Jediné, co v místnosti našel, byl jeden jediný kus černého, zčernalého dřeva, položený doprostřed čistého koberece.
Od té doby se v domě v Špitálské ulici občas ozývají kroky, které neznají žádné schody, a lidé říkají, že dvouocasý lev na nároží občas zamrká na ty, kteří vědí, že pod jejich nohama leží tajemství, které se odmítá nechat pohřbít pod vrstvami moderního štuku.
Kdo dnes v tichu zapálí zrak k těm vysokým oknům, možná zahlédne stín muže, který stále hledá cestu zpět do hlubin, kde všechno začalo.