Příběh: Společenský dům Týnec nad Sázavou - bývalá továrna na kameninu
Žár z pece bičoval Václavovo tváře a v plicích mu pálil prach z rozemleté kameniny. Každý nádech byl bojem s horkem, které se vznášelo v nové, vysoké hale manufaktury. Stěny, které byly teprve před měsíci vyneseny z hlíny a kamene, ještě držely pach vlhkého dřeva a čerstvé vápenné směsi. Václav se sklonil k otevřenému žáru, aby vytáhl první várku nádob, které měly být důkazem úspěchu nových majitelů.
Jeho prsty, ztvrdlé prací a popraskané od sucha, se natáhly k okraji pece. V tu chvíli se to stalo. Mezi běžnými, hnědými kusy kameniny, které měly být prostým užitkovým zbožím, zářilo něco jiného. Nebyl to jasný jas plamene, ale hluboké, vnitřní světlo, které se zdálo vycházet přímo z těla předmětu.
Václavův oddech se zadrhl. Vytáhl tu věc ven. Nebyla to váza ani miska, jakou znal. Byl to kus hmoty, který připomínal dokonalou, hladkou kouli, ale s hranami, které se neustále zdály měnit, jakmile se na ně člověk pokusil zaostřit oči. Bylo to bílé jako kosti, ale čistší než jakýkoliv sníh, který kdy viděl na horách nad Sázavou.
„Co to máš v rukou, kluku?“ ozval se chraplavý hlas mistra Matěje.
Václav neodpověděl. Jenom se díval. Cítil, jak mu studí na kůži zvláštní mráz. Přestože stál těsně u pece, kde se vzduch vlnil horkem, ta věc v jeho dlaních byla ledová. Nebyl to mráz zimy. Byl to mráz prázdnoty, jako když člověk položí ruku na hrobový kámen v hluboké jachtě.
Matěj přistoupil blíž, jeho těžký krok na dřevěné podlaze otřásl celou místností. Když uviděl předmět, jeho tvář, obvykle nehybná a přísná, zbledla. „To nesmí být v peci. To tam nemělo být,“ zašeptal mistr a jeho hlas se třásl.
„Já jsem to jen vytáhl, pane mistři. Je to studené,“ vyhrkl Václav. Jeho hlas zněl v prázdném sále jako výstřel z zbraně.
„Dej to pryč. Hned!“
Václav chtěl věc položit, ale jeho prsty se jí jako přilepené. A pak to začalo. Nebyl to zvuk, který by ucho běžně zachytilo. Byl to spíše pocit v hrudníku. Tupé, rytmické bušení. Tup. Tup. Tup. Jako srdce, které bije hluboko pod zemí, nebo v samotném středu té bílé koule.
Mistr Matěj se pokusil Václavovi věc vytrhnout, ale jakmile se jeho prsty dotkly povrchu, neprodlé okamžiku se jeho oči zúžily a on ztuhl. Nebyl to odpor, nebyla to bolest. Byl to stav úplného vyčerpání, jako by mu ta věc vytrhla veškerou životní sílu během jediného okamžiku. Matějovi vypadla z rukou lopata a on se opřel o stěnu, zatímco mu z úst vytékala bílá pěna.
Václav v panice věc odhodil. Koule se odkutálela po podlaze, ale neudělala žádný hluk. Když dopadla na roh místnosti, neudělala ani škrábnutí. Jen tam zůstala ležet, zářící tím svým nezeměckým světlem, zatímco rytmické bušení v místnosti znělo stále hlasitěji, až se stalo neúnosným.
V tu chvíli se v hale rozlehlo dunění, jako by se hloubky pod městem rozhodly pro bouři. Světla svící zhasla a v temnotě zůstalo jen to bílé světlo té věci a oněch děsivých úderů. Když se o hodinu později dělníci vrátili s lucernami, našli Václava sedět v rohu, s prázdným pohledem upřeným do prázdna. Mistr Matěj byl pryč. Jeho šaty ležely na zemi u pece, složené jako by ho někdo náhle vymazal z existence, ale jeho tělo nikde nebylo.
Ta bílá koule také zmizela. Zůstala jen stopa mrazu na místě, kde dopadla, a neuvěřitelná čistota toho místa, která byla až nepřirozená.
Dnes, když se v prostorách tohoto domu konají oslavy a kroky hostů zní po podlaze, někteří tvrdí, že v tichých okamžicích, když se zhasnou světla, lze stále vytesat z ticha to samé rytmické bušení, které v roce 1812 poprvé rozvlnilo srdce nové manufaktury.