Příběh: Stará fara
„Kde jsi to zase schoval, ty starý blázne!“, zařval Matěj a svaly na jeho tlustém krku zruděly jako zralá řepa. V rukou svíral těžký dřevěný kbelík, ze kterého se šířil pronikavý pach mokrého hlíny a hnoje, který se mísil s chladným vzduchem v dopolední mlze. Stál právě před mohutnými zdivy fary, kde v barokním hřmění ticha žili ti, kteří rozhodovali o spasení duší i o velikosti daní.
Karel, hubený muž s rukama tak popraskanými od mrazu a práce na poli, že připomínaly kůru starého dubu, jen tiše odhrnul pramen šedivých vlasů z čela. Nepohlédl na souseda. Jeho oči byly upřené na vysoký práh domu, kde se v mrazivém vzduchu tančily drobné krystalky vodní páry. V kapse svého hrubého plátna svíral malý kousek vyřezávaného dřeva, dar pro syna, který měl být tajností až do večera.
Matěj nečekal na odpověď. S prudkým pohybem kbelík převrhl a hnojistá hmota roztekla po dláždění hned před vstupem do fary. Byl to spor o meze, starý jako samotné stěny tohoto domu. Dva sousedi, dvě rodiny, jedna úzká pruh země, která dělila jejich statky. Pro Matěje byla země mocí, pro Karla byla životem a klidem.
„Tady budeš hledat svou spravedlnost, Karle! Tady u kněze si to vyříkejte, až ti bude létat prach z lín v nose!“ vyštěkl Matěj a s vítězným úsměvem se otočil, aby odešel.
Karel však neřekl ani slovo. Pomalým, téměř rituálním pohybem se schýlil. Nezačal však hnojivo odklizovat. Místo toho se srazil s pohledem mladého kněze, který právě vykročil z těžkých dveří fary. Kněz měl na sobě černý talár, který v šeru budovy vypadal jako díra do jiné sféry. Vzduch kolem nich najednou ztichl, jen kde a kudy zakapala voda z okapů na kamennou dlažbu.
Kněz se podíval na rozlité hnojivo, pak na rozzuřeného Matěje a nakonec do hlubokých, unavených očí Karla. V té chvíli se stalo něco, co v Jablonci v té době nebylo zvykem. Kněz se nezařval, nevyhroził hříchem ani nekázal o selských hádkách. Prostě se schýlil, zvedl z hlíny malý kousek dřeva, který Karel při zrzení z kapsy nechtěně ztratil, a podal mu ho s tichým úsměvem.
„Země zůstane, Karle. My jen na ní chvíli přecházíme,“ řekl kněz hlasem, který zněl jako hluboký zvon.
Matěj, který už chtěl znovu vybuchnout, najednou ztichl. Ten klid, který z fary vyzařoval, byl silnější než jeho hněv. Cítil, jak mu v krku stojí slovo, které už nebylo možné vyslovit. Podíval se na své špinavé ruce a pak na ty monumentální zdi, které sice patřily církvi, ale v onom okamžiku sloužily jako štít proti lidské nenávisti.
Karel vzal řezbu do ruky. Cítil pod prsty teplo dřeva, které v mrazu pálilo. Podíval se na Matěje a místo nadávky jen pokýval hlavou. Nebyla to omluva, byl to uznání společného utrpení. Oba stáli v blátě a hnoji, obklopeni krásou barokního domu, který jim připomínal, jak malí jsou v kolotočích svých malicherných sporů.
Matěj si odplivl, ale už ne s nenávistí. „Pomůžu ti s tím hnojem, ty blázne. Ale zítra mi vrátíš tu rýčovnici,“ zamumlal a začal s Karlem společně čistit cestu k branám.
Když se oba muži vzdalili, kněz se ještě jednou podíval na svou faru. Věděl, že tyto zdi budou vidět stovky takových hádek, slz i smíření. Viděl v nich místo, kde se lidská pýcha láme o pokoru kamene.
Dnes už kousek dřeva v rukou Karla není, ale v každé spáře těchto zdí zůstala uložena ozvěna toho dne, kdy se hněv změnil v tiché pochopení. Kdo dnes vstoupí do budovy Staré fary, možná pocítí v srdci ten stejný zvláštní klid, který kdysi zastavil válku dvou sousedů.