Příběh: Staré proboštství

Bylo to v chladném listopadovém ránu, kdy mládenec Bartoloměj šel skrz hradby Pražského hradu s poslačkou plnou cizích dopisů. Kameny pod jeho botami ozývaly se v klidné písni hromonosného města, zatímco světlo slunce se promítalo skrz oblaky, osvětlující obličej starého proboštství. Cestou k němu Bartoloměj cítil na sebe údivný zápach koření a kadidla, který se zdál vycházet přes celé hradby.

Začínalo se ožívání dne u Starého proboštství, kde Jindřich Břetislav pohroužen byl do pečlivého zkoumání starých dokumentů. Jeho oko drátilo se po stříbrném papíru, ale zrak jeho zastavil překvapivě na listu, který ukazoval podivné znaky. Náhle se však objevil Jan František Rasche z Aschenfeldu, jehož tvář byla temná jako stín.

„To není náš čas a místo pro takové děje," řekl Rasche s přízvukem v hlase. Jeho ruce hýbaly se nervózně, zdálo se, že mu nejistota způsobovala bolest.

„Ale co to má znamenat? Co tím chcete říct?" ptal se Břetislav pln horečného zvědavosti. Jeho oči přitáhly dovnitř, jak by něco chtěly odhalit.

„Když jsem čítal tyto dopisy," vyprávěl Rasche váháním v hlasu, „došlo mě strachem. Je tu hovořeno o zázračných událostech a skrývané pravdě uvnitř těchto zdí."

Bartoloměj se postavil uprostřed komnaty, jeho hlava ještě plná dojmů všelikých cizích zvuků a slov. Jeho rty vykreslily podivné spojení myšlenek – zdálo se mu, že dokonce i vzduch mohl kouzlit.

„Vedete, pane probošt," pokračoval Rasche, „při nedávné renovaci jsme nalezli skryté dveře v zdi podle toho, jak mi zamluvil neznámý posel. Když je otevřeli, spatřili jsme ... " Ale slova mu se ucpala.

Jindřich se přitáhl k oknu a promítl světlo na severní stranu paláce, kam již padalo zimní slunce. Jeho oči se usmívaly tajemně, jako by měly odpovědi, které nechtěly vylít.

„Myslím si," řekl tiše, „že před námi stojí možnost objevit to, co zůstalo skryto desetiletí. Alespoň bude potřeba k tomu odvaha a víra."

Rasche se podíval na Bartoloměje, jeho mladistvé oči sázely boj mezi strachem a nadšením.

„Chcete to zkusit?" ptal se Břetislav, hledíc na oba.

Bartoloměj se pokyvnil. Jeho mysl vytvořila plán: „Pokud jsem někdy zažil příběh ze svých knih, tak je to tentokrát."

Složili tedy ruce a dovedli si odvahu k tajemným dveřím. Když se otevřely, zářilo jim půlnoční slunce z vnitrozdištní komory, která je čekala.

V noci, pokud byste tam mohli být, mohl byste slyšet šelest listů a vzdálené kroky. Bylo to místo, kde přežily zázraky a tajemství. Co se tehdy stalo, se nikdo nedověděl. Ale Staré proboštství tu stojí — a čeká na následujícího odvážného duše, kdo bude hledat svou vlastní pravdu.