Příběh: Starý kostel svatého Jana Křtitele (sv. Barbory)
„Vrať ty peníze, ty zloději!“ zakřičel Mikuláš a prudce strhl ruku z rukou strážců, kteří ho táhli po blátivé cestě směrem k náměstí. V dlani svíral těžký kožený vak s minceme, které nepatřily jemu, ale chudým z farního fondu. Dech se mu rval v hrudníku a v ústech cítil kovovou pachuť krve z rozbitého rtu.
Kolem něj se tyčily špičaté oblouky kamenného chrámu svatého Jana Křtitele. Stín vysokých zdí dopadal na zem jako černý plášč, který ho chtěl pohltit. Mikuláš se neohlížel. Věděl, že pokud ho chytí v ulicích, bude jeho koncem šibenice. Vrazil do těžkých dřevěných dveří kostela a s hlučným duněním vpadl do chladného ticha vnitřního prostoru.
Vzduch uvnitř voněl po starém vosku, vlhkém kameni a zbytcích vyhaslých kadidelnic. Bylo tam šívo, jen pár svíček blikalo u oltáře a vrhaly na stěny tančící, deformované stíny. Mikuláš se zhroutil na kolena uprostřed lodi. Vak s penězi mu klouzal z potem zpocených prstů. On sám nebyl mužem víry; víra byla pro něj jen nástrojem, kterým se lidi nechali zastrašit, aby poslali své poslední groše do truhly, ze které on sám tak rád čerpal.
Teď však v tom tichu slyšel vlastní srdce, jak buší proti žebrům jako uvězněný pták. VHODIL vak na studenou dlažbu a zabořil obličej do dlaní. V hlavě mu zněly výkřiky lidí, kterým ukradl naději na jídlo a střechu nad hlavou. To nebyl strach z trestu, co ho teď drtilo, ale náhlý, ostrý pocit prázdnoty, který byl hůř než jakákoli bolest.
„Nejsem hoden ani tohoto místa,“ vydechl do prázdna.
V tu chvíli se stalo něco, co nešlo vysvětlit. Z horního okna, kde slunce právě klesalo za obzor, propadl jediný, ostrý paprsek světla. Nebyl to jen obyčejný svit. Světlo dopadlo přesně na zlatý kříž a odtud se odrazilo přímo na minceme rozsypané z roztrženého vaku. Kov začal jiskřit, jako by v něm hořely tisíce malých hvězd.
Mikuláš zvedl hlavu. Před ním, v prostoru, kde nebyl nikdo, uslyšel tichý, ale jasný zvuk. Nebyl to hlas, spíše šepot tisíců lidí, který zněl jako šumění větve v lété. Ten zvuk ho netahal k pokání, ale k pravdě. V tom okamžiku uviděl v odrazu zlatých mincí ne svůj vlastní obličej, ale tváře těch, které okradl. Viděl starou ženu s třesoucíma se rukama a dítě s vyhublými tvářemi.
Když paprsek světla zhasl, v kostele zavládlo absolutní ticho. Mikuláš ležel na chladné podlaze a cítil, jak mu po tvářích stékají horké slzy. Už nechtěl utéct. Vstal, pomalu se narovnal a vzal vak do ruky.
Když dveře kostela s hřmotem otevřeli strážci, našli ho stát v klidu. Mikuláš jim nevěnoval ani jeden pohled. Prostě jim podal peníze a nechal se odvést do vězení, s podivným úsměvem na rtech, jako by právě našel něco mnohem cennějšího než zlato.
Dnes už tam žádné zdi nejsou. Zůstaly jen čáry v dlažbě na náměstí, které tvoří obrys zaniklého chrámu. Kdo po nich dnes kráčí, možná nevidí světlo ani neslyší šepot, ale mnozí z nich najednou zastaví a pocítí zvláštní tíhu v hrudi, jako by pod nohama stále spala pravda, která čeká na svou chvíli, aby vyvstala z prachu.