Příběh: starý židovský hřbitov v Sušici
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne, kde je ten dopis!“ křičel Samuel Fürth a jeho hlas se odrážel od chladných kamenných hradeb, zatímco v dlaních křečovitě svíral rzívělou branku. Vzduch byl hustý a cítit z něj bylo vlhké bahno z blízké říčky Volšovky a nahořklý zápach tlejících listů, které v tomto roce 1626 zaplavily úzký pruh země mezi hradbami a Příkopy.
Samuel nečekal na odpověď. Vrazil do prostor hřbitova, který byl tehdy jen nově založeným, syrovým místem ticha. Jeho boty ztupěly v blátě, když přeběhl k čerstvé hrobce, kde ležel jeho bratr. Nedíval se na náhrobní desky, které v té době ještě nenesly ty jemné květinové vzory, jež později zdobily macejvy tohoto místa. Hledal něco jiného. Hledal papír, který mohl změnit osud celé jejich rodiny, tajemství, které bratr sliboval, že pohřbe s sebou, ale zároveň přiznal, že zůstane „tam, kde země šeptá pravdu“.
Uprostřed hrobového pole stál muž, kterého Samuel neznal. Byl to vysoký, vyzáblý cizinec v černém plášti, který vypadal, jako by byl vytesán z téhož šedého kamene, jako z něj byly zdi města. Cizinec se nepohnul, jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k východu, kde se za obzorem rýsovaly špičaky Šumavy. V jeho očích nebyl strach ani lítost, jen zvláštní, mrazivý klid.
„On ho neukryl v zemi, Samuelee,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako tření dvoužulových bloků o sebe. „Ukryl ho v tichu, které přichází po poslední modlitbě.“
Samuel vyrazil vpřed, chtěl cizince chytit za límec, ale vteřinu předtím, než ho dosáhl, zakopal o vyčnívací kořen starého stromu. Když dopadl do bláta a zdvihl hlavu, prostor kolem něj byl prázdný. Cizinec zmizel. Nebylo slyšet žádné kroky, žádné zavření branky, jen monotónní bublání Volšovky, která v hlubokém korytě nespokojeně přelévala svou vodu.
V tu chvíli si Samuel všiml něčeho pod povrchem hlíny u nohou. Mezi kameny vyčníval roh dřevěné schránky, která tam před minutou nebyla. S horečnatým tlukotem srdce, který mu hřměl v uších, začal prsty hrabat v mokré zemi. Nehledal zlato, hledal pravdu o svém otci a o tom, proč museli z Prahy utéct. Když konečně vytáhl malý dřevěný koutník, v jeho nitru nalezl pouze jeden jediný předmět.
Nebyl to dopis. Byla to malá, precizně vytesaná kamenná hvězda, která nebyla z místního pískovce, ale z materiálu, který v těchto končinách nikdo neznal. Byla studená jako led, i přestože ji držel v hřátve dlaně. Když se na ni podíval zblízka, uvědil, že na její spodní straně je vyrytý symbol, který v té době v Sušici nikdo neuměl přečíst, ale který vyvolával v Samuelovi ne popsatelný pocit úzkosti i fascinace.
Samuel se rozhlédl kolem sebe. Hřbitov, který měl být místem odpočinku, se najednou zdál jako obrovský mechanismus, kde každý kámen a každá orientace hrobů měla svůj skrytý smysl. Cizinec se vrátil, ale tentokrát jen jako stín v koutě zraku. Samuel cítil, jak ho mrazí v zátylců, přestože bylo mírné podzimní odpoledne.
„Kdo jsi?“ vykřikl Samuel do prázdna.
Odpověď přišla v podobě náhlého, prudkého závanu větru, který rozvířil prach a přinesl s sebou zvuk, který připomínal tisíce šeptajících hlasů. Samuel se s hrůzou díval na kamennou hvězdu v ruce a zjistil, že začíná jemně pulzovat světlem, které nepocházelo ze slunce.
V ten moment pochopil, že bratr mu nenechal zprávu, ale klíč k něčemu, co v této zemi zůstalo zakopané po staletí. Samuel Fürth nikdy nepřišel na to, co ta hvězda otevírá, a z města zmizel krátce poté, jak se o jeho nálezu začalo šeptat v uličkách.
Kdo dnes vstoupí za kovanou brankou a přiloží ucho k nejstarším náhrobkům, možná ještě uslyší ten samý šepot, který tehdy zahnal Samuela do šílenství. Tajemství hvězdy zůstalo vpřístupném pouze těm, kteří dokážou číst v kamenech, jež se v průběhu staletí posunuly z východního směru, jako by se chtěla schovat před pohledem zvědavců.