Příběh: Štola Lehnschafter
Zhasni tu pochodeň, Matěji, slyšíš to? Hansův hlas se třásl jako osika v podzimním větru, přestože v hloubi podzemí, kde se vzduch nehýbal a byl cítit jen vlhkou skálou a starou rzí, by se nemělo pohnout ani stéblo. Matěj, mladý havíř s dlaněmi rozpraskanými od neustálého svírání želízka, poslechl. Tma, která je obklopila, nebyla obyčejná. Byla hustá, téměř hmatatelná, jako by je chtěla spolknout i s jejich únavou a nadějí na stříbrnou žílu, která jim měla zajistit obživu pro celé rodiny.
V tom tichu, které následovalo po zhasnutí plamene, se z hloubi chodby, z míst, kam dosud nikdo nevkročil, ozvalo rytmické klepání. Nebylo to dunění padající skály ani praskání dřevěných výztuží pod náporem hory. Bylo to pravidelné, kovové cinkání. Želízko o mlátek. Úder. Pauza. Úder. Jako by tam někdo jiný, v naprosté tmě a bez světla, pokračoval v práci, kterou oni před okamžikem přerušili.
Matěji, podívej se na stěnu, zašeptal Hans a jeho prst, špinavý od prachu a drcené rudy, ukázal do míst, kde se v šeru mihotal jen slabý odlesk zbytkového tepla z nedávného sázení ohněm. Skála byla neporušená, hladká a chladná, přesto se z jejího nitra šířil zvuk, jako by se kámen pod nápory neviditelného nástroje poddával. Matěj se přiblížil, přitiskl ucho na surovou stěnu a zadržel dech. Cítil vibrace. Nebyly to otřesy země, ale rytmus, který měl hlavu a patu. Bylo to hornické znamení. Pomalé, úmyslné, jako by je ten někdo za stěnou zval dál, nebo je varoval před něčím, co se chystá prolomit hranici mezi světem živých a hlubinami země.
Před rokem, když se tu poprvé objevily letopočty vytesané do stěn, se říkalo, že to udělali staří mistři. Ale tyhle značky, které teď Hans s Matějem pozorovali v naprostém úžasu, se objevovaly přímo před jejich očima. Rýhy v kameni se prohlubovaly, jako by je tam vyrývala neviditelná ruka, a přitom kolem nebylo nic než prach a tma. Hans se pokusil vykročit vpřed, ale narazil do neviditelné překážky, která ho odmrštila zpět na vlhkou podlahu. Nebyla to skála. Byl to odpor prostoru samotného, který jako by byl v tomhle úseku štoly zhoustlý, nasycený něčím, co nepatřilo do jejich století.
Matěj se nadechl, aby zavolal pomoc, ale hlas se mu zasekl v hrdle. V té černé prázdnotě před nimi se na okamžik objevila dvě světla. Nebyla to záře pochodně, byla to studená, namodralá jiskra, která připomínala svit stříbra v měsíčním světle. Světla se pohnula, proplula kolem nich jako přízračný závan průvanu a zamířila hlouběji do neprobádaných prostor, kam se dosud neodvážil vstoupit žádný lénšaftník. S každým jejich pohybem se zvuk klepání zesiloval, až se celá chodba otřásala v základech. Poté nastalo ticho, tak hluboké, že v něm bylo slyšet tlukot jejich vlastních srdcí.
Když se následujícího rána ostatní havíři vydali do štoly, našli Matěje a Hanse sedět u vchodu. Byli bledí, s prázdným pohledem upřeným někam za horizont událostí. Když se jich ptali, co se stalo, mlčeli. Hans pouze ukázal na stěnu, kde se včera ještě nic nenacházelo. Nyní tam stál čerstvě vyrytý letopočet, který nepatřil k žádnému ze známých let, a pod ním symbol, který nikdo z přítomných nedokázal přečíst.
Od té doby se v štolách pod Pramenáčem změnilo vše. Horníci se přestali odvažovat do nejnižších pater sami a o Lehnschafteru se začalo vyprávět jako o místě, které si svou daň vybírá nikoliv stříbrem, ale něčím mnohem cennějším. Dnes, když se člověk ponoří do chladného podzemí a zhasne své elektrické světlo, může v naprostém tichu stále zaslechnout ten rytmický zvuk. Je to ozvěna dávné práce, nebo příslib toho, že se v hlubinách stále ještě pracuje na něčem, co lidské oko nemělo nikdy spatřit? Skála pod Mikulovem je stále stejná, tvrdá a mlčenlivá, ale pokud přiložíte ucho k její chladné tváři, možná i vy uslyšíte to klepání, které čeká na někoho, kdo konečně pochopí, kdo to tehdy v hlubinách vlastně stál.