Příběh: Strahovská brána
„Tady to končí, ty blázne, víc dál tě nepustím!“ křikl strážný Janek a pevně sevřel rukojeť své halabardy, kterou vrazil do blátivé cesty těsně před nohama přicházejícího muže.
Muž se zastavil. Vzduchem se nesla hustá mlha, která chutnala po vlhkém kameni a spáleném dřevě z blízkých pecí. Pod nimi se rozprostírala Malá Strana, ale nad nimi, v temném oblouku Strahovské brány, stál někdo, kdo do tohoto místa nepatřil. Cizinec měl na sobě plášť barvy starého vína, který přestože pršelo, zůstával naprosto suchý. Jeho tvář byla v šeru brány jenstěně viditelná, ale oči mu záříly pod kapišonem jako dvě drobné mince v hloubi studně.
„Otevři bránu, Janku,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako tření suchého pergamenu. „Nesmím zůstat v průchodu, až zazvoní zvonec z kláštera. Víte přece, co se stane, když se brána zavře s někým uvnitř, kdo nemá jméno v knize města.“
Janek ztuhl. Otevíral bránu každé ráno a zavíral ji každou noc už deset let, ale tento muž přišel z hradčanských kopců v okamžiku, kdy měl být průchod uzavřen. Žádný hluk kroků, žádný zvuk kopyt, jen najednou tu byl. Strážný se podíval na těžké železové řetězy a pak zpět na postavu v červeném plášti. V tu chvíli z hloubi Malé Strany přišel zvuk, který mrazil kosti — tichý, rytmický zvuk tisíce mluvících hlasů, přestože ulice byly prázdné.
„Kdo jsi?“ vydechl Janek a jeho ruka na halabardě začala viditelně tříst.
Cizinec neodpověděl. Místo toho z rukávu vytáhl malý předmět z černého skla, který v šeru brány pohlcoval veškeré světlo kolem sebe. Položil jej opatrně na prahový kámen Strahovské brány. Vteřinu poté se vzduch kolem nich změnil. Vůně deště zmizela a nahradila ji intenzivní, až dusivá vůně starých knih a tlejícího papíru.
„Tohle je cena za průchod,“ řekl muž a udělal krok vpřed, přímo směrem k Jankovi.
Strážný instinktivně ustoupil, ale když se cizinec dotkl jeho ramene, Janek pocítil prudký chlad, jako by ho někdo polil ledovou vodou z hlubokého jezera. Muž prošel skrze něj, nikoliv kolem něj, ale přímo skrz jeho tělo. Janek vyrazil do vzduchu, ztratil rovnováhu a dopadl na kolena do špíny. Když zvedl hlavu, červený plášť už zmizel v mlze směřující k Hradčanům.
Janek zůstal klečet u brány. Na prahu však stále ležel ten černý skleněný předmět. Když se ho pokusil zvednout, prsty se mu dotkly něčeho, co nebylo studené, ale žhavě horké. V momentě, kdy sklo uchopil, v hlavě mu zazněly tisíce křiků, zvuky plnění a praskání ohně, jako by v jediném mžiku prožil všechno utrpení, které tato brána kdy dopustila dovnitř. Viděl pasovské žoldnéře, jak vtrhávají do města, cítil žár požárů a slyšel tichý pláč žen v prázdných ulicích Malé Strany.
Když se Janek konečně rozhlédl, brána byla prázdná. Skleněný předmět v jeho dlani se změnil v prach, který vítr okamžitě odfoukal směrem k Hradu. Janek se pokusil zakřičet na své kolegy, ale z hrdla mu nevyšel žádný zvuk. Ztratil hlas vteřině, kdy se dotkl tajemství, které brána střežila.
Když o několik desetiletí později zdivy Strahovské brány začaly klesat, aby uvolnily místo pro nový kostel, dělníci našli v základových kamenech pod prahem něco zvlástrangeho. Mezi vrstvami starého kamene ležela malá hromádka černého prachu, která i po staletích zůstávala horká na dotek.
Kdo byl ten muž v červeném plášti a co vlastně zaplatil za svůj průchod, zůstalo tajemstvím utkaným do kamení, která už dávno neexistují. Jen kdo dnes stojí na místě, kde kdysi končil hrad a začínalo město, může někdy v tichu zaslechnout šepot tisíce hlasů, které stále čekají na otevření brány, která už dávno není.