Příběh: Stružná
Krev na schodech
Dveře do sklepa se zavřely s takovým rachotem, že se zdálo, jako by někdo uvnitř ještě sténal. Mikuláš z Kolovratů, jehož prsty se potily kolem dřevěného kliky, se nepohnul. Venku, za zdmi zámku, foukal vítr a unášel s sebou vůni vlhké zeminy a spáleného dřeva – zbytky ohně, který požíral zámek už třetí noc. Ale uvnitř panovala tma, tak hustá, že se dala almost dotknout. A něco se v ní hýbalo.
„Nejsi jediný, kdo slyšel,“ zašeptal za ním Jan z Kynšperka, jehož tvář osvětloval jen slabý plamen svíčky. „Ale ty jsi ten, kdo musí jít dolů.“
Mikuláš se odmlčel. Věděl, že to není jen strach z temnoty. Byl to ten zápach – jako by někdo nedávno otevřel hrob. A pak byly ty stopy. Čerstvé, jako by je zanechal někdo, kdo právě vyšel z úkrytu. Na prahu sklepa ležela kapka něčeho tmavého, viskózního. Krev? Nebo jen sražená voda z rozbitých sudů? Jeho prsty se svalily kolem meče, ale nevytrhl ho. Co když to, co je tam dole, už nechce být samo?
„Já tam nechci,“ řekl nakonec. „Ale ty jsi přece ten, kdo říká, že tu něco je.“
Jan se usmál bezradně. „Říkám, že tu *bylo*. Co se stalo s panem Hartigem, víš to stejně jako já. Ale ty jsi našel ty listy. Ty, které nikdo jiný nedokázal najít.“
Mikuláš se nadechl. Věděl, že Jan mluví o těch dokumentech, které našel mezi zbytkami knihovny – stránky s pečetí Černínů, roztrhané, jako by je někdo hledal. A na nich bylo jedno jméno opakované jako modlitba: *Kysibl*. Jako by zámek měl jméno. Jako by byl živý.
„Pojď,“ řekl Jan a svíčka v jeho ruce se náhle zhasla.
Mikuláš se nepohnul. „Co když je to on?“
„Kdo?“
„Ten, kdo zmizel. Ten, kdo se vrátil.“
Jan zmlkl. Věděl, o kom Mikuláš mluví. O tom, že před třemi měsíci se vrátil z mrtvých jeden z Hartigových služebníků – bledý, bez jazyka, s očima jako dva prázdné propasti. Řekl jen jedno slovo, než ho rána do spánku srazila k zemi: *„Kysibl.“* A pak už nikdy nepromluvil.
„Ten člověk byl šílený,“ řekl Jan. „Ale ty jsi našel ty listy. A ty věříš, že tam dole je odpověď.“
Mikuláš se pomalu sklonil, až jeho ucho téměř dotklo zem. Slyšel to znovu. Ne sténání. Ne šepot. Ale něco jako dech. Rytmický, jako by někdo dýchal přímo za zdí.
„Jdi,“ řekl. „Já zůstanu.“
Jan ho chvilku pozoroval, pak se otočil a zmizel v temnotě chodeb. Mikuláš zůstal sám, s mečem v ruce a s tím pocitem, že ho někdo sleduje. Pak se pomalu, opatrně, posunul dopředu – až jeho prsty našly první ze schodů. Dřevo bylo vlhké, jako by někdo nedávno plakal.
A pak se dostal do místnosti.
Byla tam jen jedna věc. Stůl. A na něm ležela jedna kniha. Stará, roztrhaná, stránky jako papír z kůry. Mikuláš ji otevřel. První stránka byla prázdná, až na jedno slovo napsané černou, téměř zaschlou krví:
*„Vrátil se.“*
Zdálo se, že vzduch v místnosti se ztuhl. Mikuláš se podíval na dveře. Byly zavřené. Ale někdo dýchal za nimi. Těsně za nimi.
A pak se dveře otevřely samy.
Venku, v chodbě, stál muž. Nebo to, co z něj zbylo. Jeho tvář byla bledá jako vápno, oči vybledlé, ústa roztažená v úsměvu, který už nikdy neměl skončit. V ruce držel něco – klíč. Starý, zrezivělý, s nápisem, který Mikuláš poznal:
*„Kysibl.“*
„Jsi pozdě,“ zašeptal muž. „Už je pozdě.“
Mikuláš se nepohnul. Věděl, že by měl běžet. Ale jeho nohy byly jako olovo. A pak slyšel ten hlas znovu – tentokrát z hloubky sklepa, jako by mu vyrazil přímo z hrudi.
„Vrátil se.“
A pak se světla zhasla.
Když Mikuláš konečně našel odvahu se podívat, byl sám. Ale na zemi ležela jedna věc: klíč. A na něm byla nová nápis, který tam předtím nebyl:
*„Čeká tě.“*
Dveře do sklepa byly otevřené. A někdo tam dýchal.