Příběh: Studna Obecnice
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne, kde jsi to schoval!“ Matěj řval tak hlasitě, až se mu v hrdle utrhla žíla a z tváře vystoupila temná purpurová barva. Jeho ruka, hrubá a svalnatá od každodenní práce v poli, sevřela za krk hubeného muže, který se jen slabě bránil a zíral prázdnými očima do hloubky pískovcové studny.
Byl rok tysíc sedm set sedmdesát šest a v Kuklenách se právě rodil nový řád. Vzduch voněl vlhkou zemí a čerstvě tesaným kamenem. Nově zřízená obecní studna, s hrdou poprsní z vyřezaného pískovce, stála uprostřed náměstí jako kotva nového života. Ale pro Matěje nebyla studna zdrojem vody, nýbrž trezorem, který měl být uzavřen.
Hubený muž se jmenoval Ondřej. Nebyl to místní, přišel od řeky, s tváří vrytý jako kůra starého dubu a s pohledem, který neviděl lidi, nýbrž věci, jež zůstávají skryté. Matěj ho srazil na kolena přímo před okraj studny. Pod nimi se hluboko v temnotě zrcadliterally zaleskala hladina, chladná a nehybná jako zrcadlo z černého skla.
„Vhoď to zpět, nebo tě tam spustím za nohy,“ zasyčel Matěj a přitlačil Ondřejovy tváře k chladnému pískovci.
Ondřej se jen krátce a chraplivě zasmál. V dlani svíral malý předmět, který v slabém světle vypadal jako kousek zakrvaveného skla, ale vyzařoval podivné, pulzující teplo. Matěj to viděl. Cítil ten zvláštní pach ozónu a starého železa, který se mísil s vůní blízkého prázného hroutů. Byl to předmět, o kterém se v okolních vesnicích mluvilo jen šeptem, věc, která měla přinášet hojnost, ale za cenu, kterou nikdo nechtěl zaplatit.
„Voda v této studně nikdy nevyodne, Matěji,“ vydechl Ondřej a jeho hlas zněl, jako by mluvil z hlubiny kilometrů. „I když budou země spáleny a ostatní studny vyschnou na prach, tato zde bude pít z jiného zdroje. Ale ten zdroj vyžaduje strážce.“
Matěj s prudkým pohybem vytrhl předmět z Ondřejovy dlaně. Vteřinu poté, co se mu dotkl kůže, pocítil prudký mrazivý ráz, který mu vyrazil dech a vrazil ho do zad. Předmět mu vyklznul z prstů. S tichým plesknutím zmizel v černé hladině.
V tu chvíli se stalo něco, co žádný z přítomných sousedů, kteří se v rozvahu přiblížili, nedokázal vysvětlit. Hladina vody, která byla doposud klidná, se náhle zvedla. Bez větru, bez hřmění, jen tak prostě vyvřísala vzhůru v úzkém sloupci a na okamžik vytvarovala podobu lidské ruky, která se pokusila Matěje chytit za zápěstí. Matěj s jekotem uskočil a zakopal o okraj poprsně.
Když se prach uklidnil a voda se vrátila do hloubky, Ondřej byl pryč. Nebyl vidět za žádným domem, neutekl do alejí. Prostě zmizel, jako by ho ta studna pohltila i s jeho tajemstvím, přestože nikdo neviděl, aby do ní sklouzl.
Matěj zůstal ležet na horkém kameni a zíral do tmy. Od toho dne už nikdy nespal v klidu. Každý večer, když se nad náměstím snesla mlha, vracel se k studně. Tvrdil, že slyší, jak z hloubky někdo šeptá jeho jméno, a že voda, kterou z ní čerpají, chutná po železe a staré krvi.
Kukleny vzkvétaly. I v nejhorších suchých letech, kdy okolní pole hnědla a zvířata padala, Obecnice poskytovala vodu v hojnosti, která hraničila s zázrakem. Lidé ji milovali, opravovali její pískovcové zdi a chránili ji jako nejvyšší poklad. Jen Matěj se k ní přibližoval s hrůzou v očích. Před smrtí vzkázal svému synu, aby se nikdy nedíval do studny v noci, kdy měsíc stojí v novém.
Dnes tam stojí tichý pískovec, zakrytý moderním víkem, které má chránit lidi před pádem. Ale ti, kteří mají cit pro neviditelné, vědí, že pod betonem a litinou stále pulzuje něco, co tam Ondřej vložil v roce sedmdesát šest.
Kdo z vás se odváží sklonit ucho k chladnému kameni a naslouchat, zda z hloubky stále dopadá zvuk tichého, neustálého šeptání?