Příběh: Sukovy sady
„Kde jsi to schoval, ty blázne!“, křičel Mikuláš a trhal za límec muže, kterého přitlačil do vlhkého bláta. Vzduch kolem nich voněl hnilobou a stojatou vodou, která zaplňovala hlubokou propast v zemi, kterou místní šeptem nazývali bezedným jezerem.
Muž v špinavém plátnovém oděvu se jen zhoubl a v očích mu plála divoká radost. Zvuk jeho tichého smíchu byl přehlušen mlaskáním bahna, když se oba převalili v hlubokém rýhu. Mikuláš, syn zdejšího bohatého hospodáře, nehledal zlato ani drahé kameny. Hledal pergamen, který měl v rukou tento šílenec, vyvrženec ze všech okolních vesnic, jenž tvrdil, že slyší hlasy stoupající z hlubin oné černé vody.
„Je to tam, kde se země stýká s nebesy, ale voda vše pohlcuje,“ vyhrkl cizinec a prudce vytrhl hlavu z bláta. V ten moment se nad nimi rozlilo studené, šedivé světlo, které prosvítilo mlhu visící nad předměstím.
Mikuláš ho pustil a s odporem se otřel o svou vlněnou tuniku. Pohled mu sklouzl k hladině jezerka. Voda byla tak černá a nehybná, že v ní nebylo vidět dno, jen nekonečnou prázdnotu. Právě zde, v místě, kde dnes rostou stromy a kvetou sady, se v onom středověkém čase nacházela tato temná díra v zemi.
„Ležeš v ní, ty hlupáku,“ zasyčel cizinec. „Kdo jednou spatří dno bezedného jezera, ten už nikdy neodejde. Ono si vybere, koho si nechá, a koho vyplivne zpět do světa živých, aby vyprávěl o tom, co pod námi spí.“
Mikuláš s covariantem v ruce vykročil k břehu. Chtěl ten cursed papír zničit, aby utichly pověsti o prokletí, které mělo přivést zkázu na celý Hradec. V momentě, kdy se naklonil nad hladinu, aby spatřil odraz vlastního obličeje, stalo se něco, co mu zastavilo srdce. Z hloubky, z absolutní tmy, kde by nemělo být žádné světlo, k němu vyplavala bílá ruka. Nebyla to ruka mrtvého, nebyla bledá ani rozložená. Byla čistá, zářivá a držela v prstech malý, stříbrný klíč.
Mikulášt vzal prudký nádech a vší silou zakřičel na své doprovody, aby pomohli vytáhnout toho šílence z bláta. Ale když se otočil, byl prostor kolem něj prázdný. Muž v plátnovém oděvu zmizel. Nebylo slyšet žádné kroky, žádné praskání větví, jen tiché pleskání vody o břeh.
Zůstal tam sám, s tím stříbrným klíčem, který se náhle objevil na povrchu vody, jako by ho někdo jen tak položil na zrcadlo. Když ho Mikuláš zvedl, pocítil prudký chlad, který mu pronikl až do kostí a vyrazil z něj všechny sny o moci. Klíč byl ledový, přestože slunce začínalo prohřívat vlhkou půdu.
Následovalo deset let ticha. Mikuláš se stal mužským stínem svého otce, ale každou noc snil o té černé hladině. Věděl, že klíč neotevírá žádné hradní dveře ani žádnou truhlu s mincemi. Otevíral něco, co zůstalo pohřbeno hluboko pod zemí, v místě, kde se voda jednou setká s pozemkem a kde se ticho změní v šepot.
Když se o mnohá století později tichý hladinový prostor bezedného jezera zasypal zemí a na jeho místě vyrostly sady s lípami a pomníky, tajemství nezmizelo. Zmizelo jen z povrchu.
Kdo dnes prochází Sukovými sady a cítí, jak mu pod nohama na okamžik zapadá země, nebo proč v určitých místech vánky voní vlhkým bahnem i v největším suchu, možná tu cítí i ten neviditelný tah k hloubce. Stříbrný klíč stále někde v hloubi spí a čeká na toho, kdo bude mít dost odvahy znovu se naklonit nad neviditelnou hladinu a zeptat se temnoty, co v ní zůstalo zamknuto.