Příběh: Šumavská pěší magistrála
„Zůstaňte v kruhu, Vítě, a ne hýbejte ani prstem, nebo nás ty stíny pohltí obě!“, zařval Mikuláš a pevně sevřel jílku svého meče. Studený vítr mu bičoval tvář a v nose cítil pronikavý, kovový pach mokrého kamene a hnijících jehlicí smrků. Stáli na hřebeni, kde země končila v mlze husté jako zakyselé mléko, někde mezi vrcholem Ostrý a svaly Černé hory.
Vít, mladý pacholka s očima plnými hrůzy, se přitiskl k hrudi svého průvodce. Kolem nich se v mlze vlněly tvary, které neměly být z masa a kostí. Nebyly to zvířata, nebyla to lidé, ale šeptající stíny, které se plazily po zemi a občasly vyrazily vzhůru, aby dotkly okrajů jejich malého ohně. Plamen však nebyl obyčejný. Místo žlutého světla vyzařoval síně modře a místo praskání vydával zvuk připomínající vzdálený pláč dětí.
Mikuláš nebyl obyčejným cestovcem. Byl to muž, který znal tajné cesty podél hranic, muže, jenž dokázal číst v pohybu mraků i v tichu lesa. Přesto teď stál nehybně a jeho ruka se mírně třásla. Přišli sem hledat ztracený stříbrný pohár z klášterní knihovny, ale našli něco, co v žádných knihách nebylo popsáno.
„Kdo to je, pane? Kdo nás takto obkličuje?“, vydechl Vít a hlas se mu zlomil.
„Tady nahoře, kde se hřebeny dotýkají nebe, neplatí zákony našich měst,“ odpověděl Mikuláš tichým, chraplavým hlasem. „Tady vládne ticho, které si žádá o svou oběť. Podívejte se na ten kámen.“
Ukázal na plochý, hladký balvan, který uprostřed jejich nocoviště vypadal jako zrcadlo z černého skla. V něm se neodrážela tvář Mikuláše ani Vítova postava, ale obraz starého města s vysokými věžemi, které v těchto pohorích nikdy nestály. Z obrazu v kameni k nim natahovala ruku žena v bílém plášti. Neměla oči, jen dvě prázdné jeskyně, ze kterých stékala černá tekutina.
Náhle se mlha rozestoupila a z hlubin lesa k nim přišel muž. Šel pomalu, bosý, v roztrhaném plátnovém oděvu, který byl promočený a přilepený k hubenému tělu. V ruce nesl lucernu, ve které místo svíce hořela živá, pulzující kulička světla. Muž se zastavil těsně u okraje jejich ohně. Jeho tvář byla vyhlazená jako mramor, bez rýh, bez vrásk, bez jakéhokoliv výrazu.
„Přišli jste pro to, co patří zemi,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako drcení štěrku pod těžkou botou.
Mikuláš vykročil vpřed a zvedl meč. „Kdo jsi a co chceš? Zde není nic, co bys mohl ukrást!“
Cizinec se lehce pousmál, což byl v jeho bezvýrazné tváři děsivý pohled. Pomalu otevřel dlaně a v nich ležel onen stříbrný pohár. Nebyl však čistý. Byl obalený kořínky, mechem a zapomenutými sny. Jakmile ho muž položil na černý balvan, obraz ženy v zrcadle zmizel a modrý plamen ohně s tichým syknutím zhasl.
Vteřinu poté, kdy nastala absolutní tma, ozval se hromký zvuk, jako by se rozpolevila celá hora. Vít vykřikl, Mikuláš se vrhl vpřed, aby ho chránil, ale když po chvíli znovu zapálili pochodně, byli sami. Cizinec byl pryč. Pohár byl pryč. I černý balvan zmizel, jako by ho nikdy nezatížila žádná váha. Zůstal jen hluboký, vyhořelý kruh v zemi a zvláštní, sladká vůně jablečných květů, která v mrazivém vzduchu Šumavy v tomto čase nemá žádný smysl.
Mikuláš a Vít srazili se v tichém úžasu. Nic z toho, co se stalo, nešlo vysvětlit vírou ani rozumem. Cesta, kterou přišli, byla najednou jiná, cesty se kroutily a mlha je vedla pryč z hřebenů, jako by je hory chtěly vyplivnout.
Když se vrátili do údolí, Mikuláš už nikdy nemluvil o tom, co viděl v černém kameni. Jen občas, když zavěře oči, slyší ten šeptající zvuk a cítí chlad hřebenů, které uchovávají tajemství, jež nepatří lidem.
Kdo dnes kráčí po červených značkách nad hranicemi, může stále cítit ten zvláštní pocit, že ho někdo sleduje z mlhy, a hledat v trávě stopy po zhaslém ohni, který nehořel ohněm z tohoto světa.