Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Svatováclavská Vinice
  • Příběh: Svatováclavská vinice

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Svatováclavská vinice
Smyšlený příběh

Příběh: Svatováclavská vinice

Příběh: Svatováclavská vinice
❧

„Ustupte, vy hlupáci, nevidíte, že ta hlava nepatří k tělu!“ zakřičel Jan z Prahy a prudce odrazil svou ruku od pískvcovésochy svaté Barbory. Vzduch byl hustý a lepký, cítit bylo vlhkost z blízké Vltavy a těžký, sladký pach zralých hroznů, které v sousední vinici těžkali sborníci. Jan stál na ulici Na Opyši, přesně tam, kde kdysi dopadaly hlavy šlechticů pod katův meč, a zíral na kamenný obličej svaté, který vypadal, že právě v tuto vteřinu otevřel oči.

Byl to rok tisíc osm set třicátý pátý. Jan, uznávaný kameník s dlaněmi hrubými jako kůra starého dubu, byl najat, aby dohlédly na opravy v okolí nové vily pana Richtera. Klasicistické linie nového domu v pozadí působily strohým klidem, ale tady, u sochy Barbory, vládla chaos. Jan si všiml něčeho, co ostatní přehlédli. Kdohohokoliv, kdo se na sochu podíval z pravého úhlu, zrazila nesouladnost. Šejik líců, zhyb rtů a hloubka pohledu neodpovídaly zbytek sádrové nebo pískvcové hmoty. Byla to cizí hlava, násilně přisazená k tělu mučednice.

„Kdo to udělal?“ vyjel Jan z hrdla, zatímco jeho prsty přejížděly po studeném, hrubém povrchu kamene.

Vedle něj stál mladý pomocník, který se třásl i v letním horku. „Nikdo, mistře. Stála tu takto už celé roky. Jenže včera večer... včera večer jsem slyšel hlasy. Zněly jako šepot tisíce lidí, kteří se snaží vyprávět jednu jedinou tajnost.“

Jan se zasmál, ale smích mu utměl v hrdle, když uviděl v dlaních sochy kalich s hostií. V kalichu, kde měla být jen prázdná prohlubeň z kamene,en syřila čerstvá, sytě červená tekutina. Nebylo to víno z vinice, které by tam někdo vylil. Tekutina byla hustá a horká, stékala po prstech svaté Barbory a kapala na zem s pravidelností hodinového mechanismu.

„To není možné,“ zašeptal Jan a přitáhl si lupu k očím.

V ten moment se nad nimi ozval hrom, ačkoli obloha byla bez jediného mraku. Blesk udeřil do blízkého hradu, s takovou silou, že země pod nohama Janovými zaklepala. Vteřinu poté se z hlavy sochy vyznela jemná, stříbrná mlha, která se rozplynula směrem k vinicím, k těm lianám, které kdysi sázel sám kníže Václav. Jan pocítil náhlý chlad, jako by ho někdo polil ledovou vodou, a zjistil, že z tekutiny v kalichu zmizela i ta poslední kapka.

Zůstal tam stát, zmatený a vyčerpaný. Zkoumal každou spáru, každý lomek v pískovci. Zjistil, že hlava je skutečně z jiného doby, že je to cizí kousek vložený do celku. Ale kdo by takové množství práce vynaložil jen pro to, aby klamal oko? A proč by se kamenná postava začala krvácet právě teď, když se v sousedství stavěla moderní vila?

Jan se pokusil najít řemeslníka, který by mu potvrdil původ sochy, ale nikdo v Praze si nepamatoval, kdo ji vytesal. Bylo to, jako by socha Barbory vyrostla ze země sama, jako památník všem těm, kteří byli popraveni na tomto místě a jejich jména vymazala historie.

Každý večer se Jan vracel k soše. Sledoval, jak slunce zapadá za hradby a jak stíny vinných řvínů se prodlužují přes cestu k Richterově vile. Všiml si, že v určité hodině, kdy světlo dopadá pod zvláštním úhlem, se výraz na tváři svaté mění z utrpení v tichý, vítězný úsměv.

Jednou nocí, když měsíc svítil jasně jako stříbrný talíř, Jan spatřil u paty sochy postavu. Byl to muž v oděvu z jiné doby, s tváří zakrytou kápí. Muž nepromluvil, jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k vinici, kde v tichu noci šuměly listy révy. Pak se postava rozplynula v mlze, která znovu obklopila kamennou věž u nohou Barbory.

Jan už nikdy nenašel odpověď na to, proč socha měla cizí hlavu a kde se poděla krev z kalicha. Zůstal v něm však pocit, že některé věci nejsou určeny k opravě, ale k tomu, aby v nás vyvolaly děsivý úžas.

Kdo dnes prochází kolem té kamenné postavy a hledí do jejích očí, možná pocítí ten samý chlad, který kdysi zmrazil krev v žilách mistra Jana, a uvědomí si, že pod nohama stále spí tajemství, která se odmítají stát jen historií.

✦
Příběh se váže k památce Svatováclavská vinice Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)