Příběh: synagoga Agudas achim
„Tady to končí, Zikmunde, víc už z nás nevymačete,“ sykl starý Jakub a svaly na jeho šlahovatech napjaly kůži, když prudce přitiskl ruku k bíléme stěně nové budovy. Stáli v ulici Skořepka, obklopeni vůní čerstvého cementu a vlhkého vápna, které v chladném vzduchu roku tisíc devět set třicet šest sráželo všechny ostatní pachy města. Zikmund Horowitz neodpovídal. Jen hleděl do toho obrovského čtvercového okna, které se tyčilo nad nimi jako oko obřího strážce, rozdělené na třicet malých dílů.
Jakub byl z těch, kteří si pamatovali prach haličských cest a strach z prvních výstřelů velké války, když museli utéct do vnitrozemí. Byli to lidé, kteří přišli s ničím, ale přinesli s sebou víru tak tvrdou jako železobeton, ze kterého architekt Eisler právě zvedal tyto stěny. Zikmund však v tu chvíli nevnímal ani hněv staršího muže, ani moderní linie budovy. Sledoval něco, co v tom jasném světle dne nemělo být vidět.
Uprostřed fasády, tam, kde se bílá barva setkávala s modročervenými rámy oken, se vznášel stín. Nebyl to stín člověka ani ptáka. Byl to temný, hustý tvar, který se pomalu přeléval po hladké ploše zdi, jako by v betonu plavala tekutá noc. Zikmund natáhl ruku, aby dotkl se místa, kde ten stín právě teď přebýval, ale Jakub ho prudce strhl za rukáv kabátu.
„Nedotýkej se toho! Je to znamení z míst, která jsme opustili,“ zašeptal Jakub a v jeho hlase se ozval chvění, které Zikmund u něj nikdy neslyšel.
Všli dovnitř, kde je stále cítit chlad nového sádrového povrchu a prach z nedávno položených dřevěných lavic. Prostor byl čistý, pravoúhlý, téměř sterilní v duchu své doby. Zikmund kráčel k východní stěně, k mramorovému obložením, kde byl vyryt nápis o velebení Hospodina od východu až do západu slunce. V tom momentě se v sále rozlehlo ticho tak hluboké, že Zikmund slyšel vlastní tlukot srdce.
Pak se to stalo. Z výše, z druhého podlaží, kde se táhly galerie pro ženy, spadl jeden jediný předmět. Nebyl to kus omítky ani zapomenutý nástroj stavby. Na čistou podlahu dopadl starý, zrezivělý klíč s masivní hlavou, který vypadal, že v zemi ležel stovky let. Zikmund se podíval nahoru, ale na galerii nebyl nikdo. Dveře byly zavřené a v budově byli jen oni dva.
Zikmund se sklonil a zvedl klíč. V okamžiku, kdy ho sevřel v dlani, pocítil prudký mrazivý chlad, který mu projel až do ramení. V té stejné vteřině se na mramorovém pozadí za nápisem, tam, kde byly desky desatera, objevila vlhká skvrna. Voda se začala řítit po stěně v pravidelných prouzcích, přestože venku nebyla ani mračno, ani déšť. Voda však nebyla průzračná. Měla barvu tmavého bahna z řek, které tekly v Haliči, z míst, kde jejich předkové museli zapomenout na své domovy.
„To není možné,“ vydechl Zikmund a stiskl klíč tak silně, až ho začaly bolet prsty. „Tady není žádný potrubí, žádný únik vody.“
Jakub se k němu nepřiblížil. Zůstal stát u vchodu a hleděl na synagogu s výrazem člověka, který právě uviděl ducha. „Některé věci nejdou nechat za hranicemi států, Zikmunde. Přišly s námi. Chtěly mít kam jít, když my jsme si postavili nový dům.“
Zikmund se pokusil najít v budově zámek, který by k tomuto klíči pasoval. Prošel každý roh, každé dveře, každou skříňku. Nic. Klíč byl příliš starý, příliš hrubý pro tento moderní, hladký svět funkcionalismu. Přesto ho celý život u sebe nosil, schovaný v kapse vnitřního saku.
Kdykoliv se později vrátil do synagogy, cítil, jak ho ten klíč v kapse pálí chladem. Věděl, že v těchto bílých stěnach zůstal otevřený prostor, do kterého nevede žádné viditelné dveře.
Kdo dnes vstoupí do ticha tohoto prostoru a přiloží ucho k východní stěně, možná uslyší tiché škrtání kovu o kámen, jako by někdo z druhé strany stále hledal správnou klika.