Příběh: Synagoga na Kladně

„Tady to končí, Isáku, víc z tohoto kamene už nevymačláš!“ zakřičel stavitel a prudce hodil tesařským pravidlem o dlažbu.

Isák s hlubokým nádychem zvedl zrak k západnímu štítu, kde v chladném světle dne postupně vynikaly první řádky Desatera vytesané do tvrdého kamene. Vzduch v nově vybudovaném sále voněl čerstvou vápnou malbou a pryskyřicí z nově kolovaných dřevěných prken ženské galerie. Isák nebyl jen řemeslníkem; byl to muž, který viděl věci, jež ostatní přepsali do knih jako pohádky. Jeho prsty, hrubé a pokryté prachem, se třesly, když přejížděl po hlubokých rýhách písmen.

V tu chvíli se v sále rozlehlo zvukové vlnění, které k sobě nepatřilo. Nebyl to hluk stavby ani křik dělníků z ulice. Byl to zvuk tisíce šeptajících hlasů, který se zdál stoupat od suterénu, z hloubek, kde se připravovala rituální lázně, až k samému stropu. Isák ztuhl. Ostatní muži kolem něj pokračovali v práci, jako by nic neslyšeli. Jen on cítil, jak mu po zádech stéká studený pot, přestože v sále bylo díky léta dopředu naplánovanému vytápění snesitelné teplo.

Zatímco stavitel nadával na zpoždění dodávky skla, Isák přistoupil k kamennému nápisu a položil na něj dlan. V okamžiku doteku se šepot změnil v jeden jediný, jasný tón. Nebyl to zvuk lidského hrdla, ale vibrace, která mu prošla kostmi až do pat. Před očima se mu na vteřinu rozmazaly obrysy sálu a místo nového domu uviděl prastarou zemi, horký písek a stěny, které pamatovaly první proroky. Viděl tváře lidí, kteří nikdy v Kladně nebyli, ale přesto v tu chvíli s ním v této místnosti stáli.

„Co tam hledáš, ty blázne?“ vyjel na něj stavitel a strčil ho do ramene.

Isákt se prudce odtrhl od zdi. Jeho dlan byla horká, jako by se dotkl rozžhaveného železa, přestože kámen byl ledový. Podíval se na své prsty a uviděl, že jsou pokryté jemným, zlatavým prachem, který tam před vteřinou nebyl. Tento prach neodletěl s průvanem, ale začal pomalu stoupat vzhoru, jako by ho přitahovalo něco v samotném srdci budovy.

Každý z přítomných v sále v tu chvíli ztichl. Všichni pocítili zvláštní tlak vzduchu, jako před bouřkou. Isák se rozhlédl po ženské galerii, kde v prázdném prostoru nad hlavami mužů tančily stíny, které neodpovídali žádnému z přítomných. Byly to siluety žen v oděvukách z jiných věků, které se na něj dívaly s výrazem hlubokého uznání i smutku.

„Oni jsou tady,“ vydechl Isák, ale jeho hlas zněl cize, jako by mluvil někdo jiný.

Stavitel se jen zasmál a přikázal mu, aby se vrátil k práci. Isák však věděl, že se v tomto místě otevřelo něco, co už nelze zavřít. Ten zlatavý prach na jeho kůži nezmizel ani po omytí v ledové vodě. Zůstal v jeho kůži jako neviditelný znak, který ho v následujících letech nutil vracet se k těmto zdím pokaždé, když město utichlo.

Nikdo z obyvatel Kladna nikdy nevysvětlil, proč Isák v posledních letech svého života trávil noci v prázdném sále, přitisknutý uchem k kamennému Desateru, a proč při každém doteku zdi zněly varhany, přestože v instrumentu v tu chvíli nikdo nehrál. Isák odnesl tajemství do hrobu, ale zanechal ho vrytého do samotného základů domu.

Kdo dnes položí ruku na chladný kámen západní stěny a ztichne, možná ucítí ten samý žár pod prsty a uslyší šepot tisíců duší, které v tomto sále stále hledají svou cestu domů.