Příběh: synagoga v Jevíčku
„Tady to končí, v těchto kamenech to zůstane,“ zasyčel Avram a s prudkým pohybem vrazil železnou páku do spáry mezi dvěmi masivními kvádry. Zvuk kovu narážejícího na kámen zazněl v tichu Jevíčka jako výstřel. Avramovy ruce se třesly, ale ne ze strachu, nýbrž z vyčkávání. Stál v čerstvě dokončené stavbě, kde vzduch ještě voněl vápnem, vlhkým pískem a starým prachem z kamení, které kdysi tvořilo stěny farního kostela.
Byl rok 1794. Nový dům modlitby stál hrdě v centru města, vybudován z peněz, které obec sbírala půl století, z každého groše vybojovaného s bolestí a úsilím. Avram však nepřišel modlitbu oslavit. V rukou svíral něco, co nesmělo vyjít najevo, předmět zabalený v hrubé plátno, který mu zůstal po otci z doby, kdy plameny pohltily starý dřevěný chrám.
„Co to děláš, Avramu? Vyrazíš stěny, než uschne malba?“ ozval se za ním hlas. Byl to Isák, starší z obce, který do prostoru synagogy vstoupil s pomalým, těžkým krokem.
Avram neodpověděl. S posledním úsilím vytrhl kus zdi. Vznikla úzká, temná dutina. Do ní vklouzl zabalený předmět a Avram ho okamžitě zasypal s predictivem a novým tmelem. Pak vzal vápennou maltu a s pečlivostí mistra zedníka spáru lícoval tak, aby stopa zmizela.
„Zasejal jsem sem pravdu, která nás zachrání, až přijde čas,“ zamumlal Avram a utřel si zpocené čelo hřbetem špinavé ruky.
Isák se přiblížil. V místnosti bylo chladno, přestože venku zuřilo léto. Vzduch zde měl zvláštní tíhu, jako by kameny z bývalého kostela, z nichž byla stavba zvednuta, si pamatovaly jiné modlitby a odmítaly př přijmout ty nové. Isák se podíval na místo, kde Avram právě dokončil svou práci, a pak se podíval mu do očí.
„Pravda v kameni nehlásí, Avramu. Pravda v kameni mlčí. A ty jsi právě zvedl zeď mezi námi a tím, co bylo,“ řekl Isák tichým, varovným hlasem.
Avram jen odstoupil od zdi. V ten moment se stalo něco, co Isák ani on sám nedokázal vysvětlit. Z hloubky zdi, přesně z místa, kde byl schovaný předmět, se ozvalo tiché, rytmické tloukání. Nebyl to zvuk zvenčí, nebyl to vítr ani zvíře. Bylo to pravidelné, hluboké bušení, jako by v samotném jádru kamene tlouklo obrovské srdce.
Oba muži ztuhli. Avram přiložil ucho k chladnému povrchu zdi. Tloukání bylo cítit i v prstech. Bylo to silné, naléhavé a znělo to jako volání o pomoc, nebo snad varování. Avram zbledl. Věděl, co tam uložil, ale nevěřil, že by mrtvá věc mohla začít žít.
„To není možné,“ zašeptal Isák a přiložil ruku k zdi. „Tady jsou jen kameny z kostela a tvůj blen. Žádný člověk tu není.“
Tloukání trvalo přesně tři minuty. Poté náhle utichlo. Náhlé ticho bylo v té chvíli hloušivější než samotný zvuk. Avram se chtěl znovu pustit do zdi, chtěl vytrhnout to, co tam vložil, ale Isák ho prudce zastavil.
„Ne. Pokud to kameny přijala, už to z nich nevydostaneš. Teď už to patří tomuto místu,“ rozhodl Isák.
Avram opustil synagogu s pocitem, že nechal za sebou něco, co s ním bude navždy soupeřit o klid. Nikdy nikomu neřekl, co přesně do zdi vložil. Zemřel před mnoha lety, ale tajemství zůstalo vytesáno do základů.
Když se později synagoga měnila, když se v roce 1907 měnila její tvář v secesní křivky a když v padesátých letech v ní začali modlit se lidé z jiné církve, někteří z nich přiznávali podivnou věc. V určité části budovy, v tichých hodinách, když město venku utichlo, lze stále slyšet to tiché, rytmické bušení. Je to zvuk, který nezná konec, který nehledá únocu, ale čeká na toho, kdo bude mít odvahu rozbít zeď a zjistit, co Avram před více než dvěma stolety zamurowal do hloubky kamene.
Ten tlukot stále zní v tichu stěn, které pamatují vše.