Příběh: Synagoga v Úsově
Prsty starého Abrahama Blocha se třásly, když vtiskl voskovou pečeť do horkého laku na dopise adresovaném samotnému vídeňskému dvoru. Vzduch v úsovské synagoze byl toho večera těžký, cítil v něm směsici čerstvé vápenné omítky, studeného kamene a něčeho dalšího, co nedokázal pojmenovat – snad pachuť popela z ohnišť, která před šedesáti lety pohltila vše, co tu stálo předtím. Císař Josef II. přinesl náboženskou svobodu, ale v Úsově se zdálo, jako by se zdi nově vztyčené budovy bránily přijmout modlitby svých věřících.
Abraham vzhlédl ke klenbě, která se jako mlčenlivý svědek tyčila nad jeho hlavou. Právě zde, v místech, kde se v roce 1722 změnilo vše v černý prach, se nyní dělo něco nepochopitelného. Každou noc, přesně v okamžiku, kdy měsíc dosáhl nejvyššího bodu nad hradní věží, se zpod podlahových prken u východní stěny ozvalo tlumené klepání. Nebyl to zvuk dřeva, které pracuje v mrazu, ani hlodání hlodavců. Bylo to rytmické, naléhavé bubnování, jako by někdo pod základy zoufale hledal cestu ven.
Šimon, mladý tesař z podhradí, který na stavbě pracoval, odmítal podlahu otevřít. Tvrdil, že pod kameny není nic než prázdnota a hlína, přesto se mu při každém pohledu do rohu synagogy ježily chlupy na zátylku. Dnes večer tam Abraham stál sám, s jednou jedinou svící v ruce. Plamen se nakláněl, jako by ho sálal průvan z nitra země. Abraham se sklonil a přiložil ucho k chladným prknům.
Ticho synagogy bylo náhle proříznuto zvukem, který mu zastavil dech. Nebylo to klepání. Byl to hlas. Zněl zastřeně, jako by procházel vrstvami udusané země a staletími, ale slova byla jasná, v dialektu, který se v těchto končinách přestal používat ještě před příchodem jeho děda. Hlas neprosil o záchranu, ani neproklínal. Recitoval seznam jmen. Jmen, která se v žádné knize úsovské židovské obce nenacházela.
Abraham prudce odstoupil, až jeho stín na stěně vyrostl do děsivých rozměrů. „Kdo jsi?“ zašeptal do tmy, ačkoliv věděl, že odpověď nepřijde. Místo ní se však stalo něco horšího. Zpod podlahy se začal šířit závan horkého, suchého vzduchu, který voněl jako vyprahlá poušť a kadidlo. Podlaha se nezachvěla, ale prkna se začala pomalu prohýbat pod tlakem něčeho, co se dralo vzhůru z hlubin.
O týden později našli sousedé synagogu prázdnou. Abraham Bloch byl pryč. Na místě, kde stál se svící, zůstal v podlaze otisk dlaně vypálený do dřeva, hluboký a černý jako noc, ve které se to stalo. Nikdo z místních se neodvážil prkna odtrhnout, aby zjistil, co se skrývá pod nimi. Úsovská synagoga od té doby stojí jako němý strážce tajemství, které se odmítá vrátit do historie.
Lidé se vyhýbají východní stěně, když se stmívá. Vědí, že pokud přiloží ucho k podlaze, uslyší víc než jen ozvěnu vlastního dechu. A přesto se každým rokem najde někdo, kdo přijíždí z daleka, kdo si klekne na kolena a s úzkostí v srdci čeká na ten první, rytmický úder, který mu má potvrdit, že to, co Abraham Bloch kdysi slyšel, stále ještě hledá cestu ven.