Příběh: Synagoga v Žamberku
Prsty Jakuba Fischera drhly o hrubou omítku nově vyzděné stěny, která ještě páchla hašeným vápnem a nadějí. Pod jeho dlaní se zídka zachvěla, jako by se z útrob země dral ven tepot něčeho, co nemělo být nikdy pohřbeno v popelu loňského požáru. Jakub se prudce odtáhl a otřel si dlaně do zástěry, přestože v nich cítil palčivé brnění, připomínající dotek rozžhaveného železa.
Vzduch v nově postavené synagoze byl těžký, prosycený vůní drceného obilí, které se v tomto kraji vždy vracelo jako přízrak. Jakubův otec, starší obce, stál u svatostánku a prsty přejížděl po pergamenech, zatímco venku za okny šuměl Žamberk podzimním deštěm. Právě tehdy se to stalo. Z prostoru mezi podlahovými prkny, tam, kde se dříve nacházelo ohniště, se ozvalo jasné, rytmické klepání. Nebylo to dřevo o dřevo. Byl to zvuk kovu narážejícího na kámen, kov, který neměl v takové hloubce co pohledávat.
Eliáš, Jakubův otec, ztuhl. Jeho tvář, zvrásněná útrapami posledních let, kdy plameny pohltily vše, co rodina budovala, zbledla do barvy stěn. Pokynul Jakubovi, aby mlčel. Klepání se opakovalo, třikrát za sebou, s přesností, která popírala jakoukoli náhodu. Jakub se pomalu sklonil, vnímaje chlad, který se šířil od země vzhůru po jeho nohách. Vzal svícen a přiblížil světlo k zemi. Ve spáře mezi deskami neviděl temnotu, ale mihotavý odlesk, jakoby se tam pod zemí zrcadlila hladina jezera, které v Žamberku nikdy nebylo.
Jakube, neotvírej to, zašeptal Eliáš, ale jeho hlas se lámal víc než staré větve v bouři. Jakub ho nevnímal. Jeho ruka, vedená neviditelnou nutností, našla skrytou drážku v podlaze a zatlačila. Prkno povolilo s tichým, nepřirozeným povzdechem. Pod ním neležela hlína, ale malá, precizně opracovaná schránka z černého kamene, na níž byly vryty znaky, které nikdo z učenců ve městě nedokázal přečíst.
Když se Jakub dotkl víka, vzduch v místnosti se náhle ohřál, jako by se v synagoze rozhořela neviditelná výheň. V tu chvíli se zvenčí, od směrem ke hřbitovu, ozval zvuk připomínající hluboký vzdech mnoha hlasů, který na okamžik přehlušil i déšť. Eliáš padl na kolena, ruce sepjaté v modlitbě, která nebyla adresována Bohu, ale něčemu, co dříme v základech jejich víry i jejich města. Jakub viděl, jak se víko schránky samo od sebe pootevřelo jen na škvíru, z níž vyrazil proužek světla tak čistý a ostrý, že na okamžik vymazal stíny z celého interiéru.
Vtom se vše utišilo. Světlo zmizelo, schránka byla prázdná a prkno podlahy se zaklaplo s konečnou platností. Jakub se pokoušel místo znovu otevřít, dřel si nehty do krve o tvrdé dřevo, ale podlaha zůstala neoblomná, jako by nikdy nebyla děravá.
Když příštího rána vyšlo slunce, nenašli žádnou stopu po tom, co se v noci odehrálo. Pouze Jakubovy dlaně zůstaly poznamenány drobnými, stříbřitými jizvami, které měly tvar neznámých písmen. Otec se o události nikdy nezmínil, ale od toho dne se vyhýbal pohledu na místo pod svatostánkem a při každé bohoslužbě se díval ke stropu, jako by čekal, že se věž, která tehdy ještě nestála, na něj jednou zřítí a pohřbí tajemství, jež si odmítli přiznat.
Léta běžela, synagoga se měnila, věž Františka Kubelky k nebi vystřelila o století později, ale pod kamennou dlažbou, někde v hloubce, kde se historie střetává s tím, co nelze pojmenovat, stále tepe tep, který se ozve jen tehdy, když je člověk v budově úplně sám. Nikdo neví, co Jakub Fischer v té noci skutečně držel v rukou, ani proč se schránka znovu neobjevila, ale ti, kteří v tichu žamberské synagogy na okamžik ztratí dech, vědí, že pod jejich nohama stále leží něco, co čeká na správný okamžik, aby se opět nadechlo.