Příběh: Sýpka panská
„Tady to je, v tomhle zrnařském skladu, to všechno schoval!“ zakřičel Matěj a prudce strhl železnou mříž z okna, až se ozvalo kovové skřípění, které rozrazilo ticho nad rybníky.
Jeho ruka se třesla, když vší silou tlačil do těžkého kamenného ostění vchodu. Nad ním, vytesaný do chladného kamene, hleděl na ně s němým opovrhnutím erb pánů z Kounic. Matěj nehleděl na znak moci, ale do temnoty třípodlažního prostoru, kde se vzduchem vznášel hustý, sladký prach starého obilí a pach vlhkého lomového kamene.
Vedle něj stál starec jménem Ondřej. Nemluvil, jen zabořil prsty do hrubé omítky fasády a sledoval, jak se v dálce nad hladinou vodních zrcadel zvedá mlha. V roce 1723, kdy se tyto zdi zvedly k nebi, věřili lidé, že sýpka chrání pouze chleba pro zimu. Ale Ondřej věděl, že pod dřevěnými stropy a těžkými podpěrnými sloupy zůstalo něco, co k jídlu nepatřilo.
„Vstupujme dál, Matěji, než nás uvidí z dvora Týnice,“ šeptal stařec a jeho hlas zněl jako šustění suchého sena.
Když překročili práh, světlo z vnějšího prostoru dopadalo do sýpky jen úzkými proužky. Prach tančil v paprscích slunce a sedal na staré trámy. Matěj začal zběsile přejíždět dlaní po stěnách, hledal tajnou spáru, dutinu nebo cokolně, co by vysvětlilo zmizení jeho otce. Otec byl správcem, mužem řádu a čísel, který však jednoho večera v srpnu prostě vyprchal z obrazu. Neodešel z vesnice, neukradl peníze. Prostě přestal existovat v okamžiku, kdy zamkl poslední dveře sýpky.
„Podívej se na ty sloupy,“ zastavil ho Ondřej.
Matěj ztuhl. Uprostřed místnosti, kde se křížily stíny, stál muž. Nebyl to jeho otec, ale cizinec v šatech, které nepatřily do této doby ani do tohoto stavu. Měl na sobě látku tak černou, že v ní mizely všechny hrany, a v rukou držel malý stříbrný klíč, který v tichosti sýpky zvonil o kamenný podklad. Cizinec se nehýbal, jen hleděl nahoru, k valbové střeše, jako by naslouchal hlasu, který slyšel pouze on.
„Kdo jste?“ vyhrkl Matěj a udělal krok vpřed.
Cizinec se pomalu otočil. Neměl tvář, kterou by šlo popsat slovy; jeho rysy se neustále měnily, jako by byly vytesány z tekutého stříbra. Bez jediného slova zvedl ruku a ukázal na jednu z kamenných pilastrí, kde se v hloubce zdi rýsal neviditelný vzor.
V tu chvíli se v sýpce rozlehlo hluboké, dunivé dunění. Nebyl to hrom, ale zvuk, jako by se celá stavba začala hýbat, i když kameny zůstaly na svém místě. Matěj pocítil náhlý, mrazivý chlad, který mu vnikl až do kostí, přestože venku vládlo letní horko. Cizinec se rozplynul v prachovém víru během jediného mrknutí oka, zanechávajíc po sobě pouze ten stříbrný klíč, ležící na prachu starého obilí.
Matěj se sklonil pro klíč, ale vteřinu předtím, než se ho dotkl, se z horního patra ozval jasný, zřetelné zvuk. Byl to smích. Smích jeho otce, který zněl mladě a radostně, jako by se právě probudil z dlouhého spánku.
„Otče!“ zakřičel Matěj a vyběhl po schodech nahoru, kde dřevěné stropy vrzaly pod jeho váhou.
Když však dorazil do nejvyššího podlaží, našel tam jen prázdnotu a otevřené okno s mřížemi, skrze které viděl klidnou hladinu rybníků. Klíče na zemi už nebylo. Zůstala jen tichá sýpka, která svou masivní vahou tlačila do země, jako by chtěla něco navždy pohřbít hluboko pod svými základy.
Ondřej, který zůstal dole, jen tiše povzdechl a zkoumal praskliny v omítce. Věděl, že sýpka v Kounicích neuchovává jen zrno, ale i čas, který se v těchto zdech občas zastaví a dovolí mrtvým nebo zmizelým na okamžik vyvolat ty, kteří je stále hledají.
Kdo dnes přiloží ucho k těmto chladným zdivům, možná uslyší tiché tikání hodin, které zde nikdy nestály, a pocítí přítomnost někoho, kdo stále čeká na správný klíč.