Příběh: Sýpky
„Tady to končí, Matyáši, v této sýpce zůstane všechno, co jsme z války zachránili!“ zakřičel kapitán von Haugwitz a prudce přítlačil svou jezdeckou botu do bláta.
Matyáš, mladý voják s roztrženým rukávem, jen mlčky sledoval, jak v tichu roků 1648 dopadají poslední bedny do chladného nitra stavby. Vzduch zde voněl po vlhkém kameni a starém dubu, kterým byly podepřeny těžké stropy. Byla to masivní budova, která měla být pevností pro zrno a prach, ale pro Matyáše byla jen dalším místem, kde se člověk mohl schovat před světem v plamenech.
Právě v tu chvíli to uviděl. V nejhlubším koutě klenuby, tam, kde se stíny spojovaly v jednu černou hmotu, stál muž. Neměl na sobě vojenský plášť ani šaty místního sedláka. Měl na sobě dlouhý, šedý plášť z hrubé látky a v rukou držel malou hliněnou nádobku. Muž se nehýbal, jen hleděl na nově vyřezané iniciály Gerharda Questenberka v kamenném zárubni.
„Kdo jsi? Vyraz z budovy!“ zařval von Haugwitz a sáhl po jílci svého meče.
Neznámý však neodpověděl. Pomalým, téměř rituálním pohybem zvedl nádobku a vylil z ní něco do prasklin v podlaze. Matyáš slyšel jen tiché šplouchání, ale v ten moment se mu zdálo, že vzduch v sýpce ztěžkl. Vůně prachu a vlhkosti náhle přebila sladká, těžká vůně neznámých bylin, která mu v nosnicích zanechala pálivý pocit.
Když kapitán udělal první krok vpřed, aby neznámého chytil, muž se prostě rozplynul. Nebyl to prudký pohyb, nebyl to útěk. Jen jedno mrknutí oka a tam, kde před vteřinou stál člověk v šedém plášti, zbyla jen prázdná místnost a ticho, které až bolelo v uších.
„Kde jsi zmizel?“ vyhrkl kapitán a rozhlédl se kolem sebe. V sýpce nebyla žádná jiná cesta ven, než ta, kterou stál voják u dveří.
Matyáš přistoupil k místu, kde muž stál. Na zemi nebylo vidět žádné stopy v prachu, jen tmavou skvrnu tekutiny, která se rychle vsákala do kamene. Když se k ní naklonil, uviděl, že v místě, kam tekutina dopadla, začala v mracích prachu vyvstat malá, stříbrná mince, kterou tam muž zřejmě nechal. Mince však nebyla z žádné známé mince té doby. Měla rytiny, které připomínaly hvězdy a cesty, které nikdo z nich neznal.
V následujících dnech se v sýpce začaly dít věci, které vojáci odmítali přiznat svým nadřazeným. Kdoenkoliv, kdo v noci zůstal v klenubách sám, slyšel šepot. Nebyl to hněvný zvuk, spíše tiché, rytmické mumlání v jazyce, který zněl jako šumění řeky Rokytné, ale s tóny, které do lidského hrdla nepatřily.
Matyáš se vracel do té místnosti znovu a znovu. Jednou v noci, když měsíc svítil skrze úzká okna a dopadal na dubové sloupy s vyřezanými hlavicemi, našel na stěně novou značku. Byla vytesaná hluboko do kamene, jako by ji tam někdo vryl nehtem během jediného okamžiku. Byla to mapa sýpky, ale s jedním detailem navíc – ukazovala na místo v základech, které v žádném plánu stavby neexistovalo.
Zkusili to vykopat. Kapitán von Haugwitz nechal vyhrabat hlubokou jamu právě v tom koutě, kde se neznámý muž poprvé objevil. Našli však jen staré kořeny dubů a černou, mastnou hlínu. Žádná komnata, žádný poklad, žádné vysvětlení.
Jenže od té doby se sýpka změnila. I když v ní později vyráběli střelný prach a střežli ji vojáci, nikdo z nich nikdy nespal v tom konkrétním koutě klenuby. Říkali si, že tam čas teče jinak, že tam vzduch chutná po kovu a starých tajemstvích.
Když se o mnohých letech později budova začala hroutit pod tíhou přílišných zásob, někteří tvrdili, že to nebyl nedostatek dřeva, ale že se z hlubin sýpky něco probudilo a chtělo se dostat ven.
Dnes sýpka stojí v tichém klidu, její dubové sloupy stále drží strop a kamenné zárubně uchovávají jména svých stavitelů. Jen ti, kteří tam vstoupí v tichosti, mohou v koutě klenuby cítit onen pálivý pach neznámých bylin a slyšet tiché šplouchání tekutiny do prasklin podlahy, která tam stále čeká, až ji někdo znovu najde.