Příběh: telekomunikační budova Pardubice
„Tady to je, v téhle lince, slyšíte to?“ Jaroslav tleskl dlaní do kovového rozvaděče a zvuk s hluchem odrazil od betonových stěn nově vybudované ústředny. Vzduchem se vznášel pronikavý pach čerstvé barvy a vlhkého cementu, který se mísil s ozónem z elektrických výbojů.
Jeho kolega, tichý muž jménem Zdeněk, jen zakroutil hlavou a přitáhl si blíže sluchátka. V roce 1986 byla tato stavba vrcholem moderní techniky, betonovou baštou, která měla ovládat vlny nad celým krajem. Vševerything bylo nové, sterilní a přísně kontrolované. Jenže v lince číslo dvanáct se dělo něco, co v žádném manuálu nebylo popsáno.
„Je to hlas, Slavo. Ale není to z Pardubic,“ zašeptal Zdeněk a zbledl.
Jaroslav vytrhl sluchátka z kabelu a přiložil si je k uchu. Nejdříve slyšel jen praskání statické elektřiny, pak ale přišel zvuk. Nebyl to šum ani hlášení z Prahy. Byl to rytmický, pomalý zvuktepání srdce, doprovázený tichým, melodickým zpěvem ženy. Píseň byla v jazyce, který neznali, ale tón byl tak hluboce bolestný, že Jaroslavovi ztuhly prsty na spínačích.
„Kdo to vysílá? Který vysílač to chytá?“ vyjel to z něj Jaroslav.
Zdeněk ukázal nahoru, směrem k obrovské věži, která se tyčila nad budovou jako ocelový prst ukazující k mrakům. Věž byla v té době vrcholným bodem jejich práce, technickou dominantou, která měla spojovat lidi. Jenže ten hlas nepocházel z žádného známého bodu. Zkontrolovali všechny spoje, prověřili každé zapojení v tranzitní ústředně, ale signál nešel zvenčí. Zdálo se, jako by samotný beton budovy nebo ocelové konstrukce věže fungovaly jako obrovský přijímač něčeho, co v našem světě nepatřilo.
Když se pokusili signál stopovat, zjistili zvláštnost. Hlas se neobjevoval v lince, ale v mezerách mezi nimi. Objevoval se v momentech, kdy byla linka prázdná, v tichu, které by mělo být absolutní. A s každým dnem se zpěv stával hlasitější, naléhavější.
Jednoho večera, když se nad Labem svalil hustý mlžný opar, se Jaroslav rozhodl vyjít nahoru. Stoupal po schodech věže, kde mu v uších zníval vítr a kovové konstrukce skřípaly pod náporem chladu. Když dorazil na jeden z horních ochozů, zastavil se. Zkameněl.
Uprostřed prázdného plochého prostoru, kde měla být pouze technika a antény, stála žena. Neměla na sobě nic z doby socialismu. Její šaty byly z jemné, světle šedé látky, která v mrazivém vzduchu nevzbudila žádný pohyb, jako by nebyla z masa a kostí. Nestála na zemi, ale lehce nad ní. Nepodívala se na něj, jen hleděla směrem k horizontu, k luhům a polím za městem.
Jaroslav chtěl vykřiknout, zavolat pomoc, ale hlas mu uvízl v hrdle. Žena pomalu otevřela ústa a začala zpívat. Byl to ten samý zpěv, který slyšeli v lince dvanáct. Byl to zvuk čistý, průzračný a zároveň tak nesmírně osamělý, že Jaroslavovi po tvářích stekly slzy, přestože netušil proč.
Vteřinu poté, kdy se k ní pokusil natáhnout, vnikl do prostoru prudký závan tepla, jako by někde poblíž vypukl požár. Když zamrkal, bylo tam prázdno. Jen vítr hvízdal mezi ocelovými prutů věže a pod ním, v ústředně, začalo ticho.
Zdeněk později zjistil, že v lince dvanáct už není nic. Žádné tlukot srdce, žádný zpěv. Jen prázdnota. Jaroslav se však už nikdy nevrátil do ústředny s radostí. Každý večer, když procházel kolem té betonové dominanty, zastavil se a hleděl nahoru na vrchol věže. Věřil, že ta žena tam stále stojí, neviditelná pro ostatní, a čeká na někoho, kdo její píseň znovu zachytí v drátech.
Kdo dnes stojí pod stínem té vysoké věže a hledí do jejích ocelových výšin, možná pocítí ten samý chlad v zátylku a zvláštní pocit, že vzduch kolem něj není úplně prázdný. Některé frekvence totiž zůstávají otevřené i po desetiletích, pokud se ví, kam naslouchat.