Příběh: Tělocvična (Aš)
„Teprve teď vidíte, že ten zvuk nepochází zvenčí, ale zvukové klenby nad námi,“ zašeptal Viktor a ukázal prstem vzhůru do temnoty dřevěného stropu. Stáli v nově otevřeném sále, kde vzduch ještě těžce voněl čerstvým lakem, včelím voskem a vlhkým tmelem. Byl červenec roku 1913 a budova, kterou právě před několika dny slavnostně otevřeli, měla být hrdostí celého města.
Viktor, mladý lékárník s neustále rozrušeným pohledem, se neustále ohlížel za sebe. Vedle něj stál pan Hausner, tvůrce celého tohoto monumentu. Architekt měl v rukou zapálenou lucernu, jejíž žluté světlo vrhalo na vysoké pilastry dlouhé, tančící stíny. V sále bylo ticho, ale bylo to ticho klamné. Pod nohama jim vibrovala podlaha, jako by se hluboko v základech budovy probudilo obrovské zvíře.
„Je to jen sedkání nové stavby, Viktore. Materiály se usazují,“ odpověděl Hausner, ale jeho hlas zněl nepřesvědčivě.
Najednou se z horní části sálu, tam, kde kovové krovy s nýty držely mohutnou dřevěnou klenbu, ozvalo ostré, kovové cvaknutí. Poté následoval zvuk, který do tohoto místa nepatřil. Byl to rytmický, pomalý dopad těžkých bot o dřevo. Někdo kráčel po klenbě, přestože tam nebyla žádná schody ani lano, kterým by se tam člověk mohl dostat.
Kroky se zastavily přesně nad nimi. Viktor ztuhl a zapsekl hrdlo. Z výšky dopadl na prach podlahy malý, kovový předmět. S tichým cinknutím přistál mezi nimi. Byl to starý, zrezivělý klíč s masivní hlavou, který vypadal, že v zemi ležel alespoň sto let.
„Kdo tam je?“ vykřikl Hausner a zvedl lucernu vysoko.
Odpověď přišla okamžitě. Nebyl to hlas, ale melodie. Z prázdného prostoru nad nimi se začal linout zvuk hudby, jemný, ale pronikavý, jako by někde v neviditelné galerii hrála osamělá flétna. Hudba byla tak čistá a zároveň tak smutná, že Viktorovi vyběhly slzy z očí. Cítil, jak mu mrazí v zátylku, i když letní horko v Aši bylo v tu chvíli nesnesitelné.
„Tady není nikdo, kdo by mohl hrát,“ vyhrkl Viktor a udělal prudký krok k východu, směrem k monumentálnímu portálu.
V ten moment hudba utichla a nahradil ji zvuk hlubokého, chraplavého smíchu, který se zdál vycházet ze samotných stěn budovy. Smích nebyl nepřátelský, spíše pobavený, jako by neviditelný host vítal nové majitele v domě, který mu kdysi patřil, nebo který mu byl slibován.
Když se oba muži rozběhli k vchodu, aby zavolali stráže, zjistili, že dveře, které před minutou nechali otevřené dokořán, jsou nyní pevně zavřené. Zvuk zámku, který zapadl, zazněl v tichu sálů jako výstřel z pistole. Panika je ovládla. Tlačili na masivní křídla, křičeli a tloukli do dřeva, ale budova jako by je uvěznila uvnitř své secesní krásy.
Poté, co uplynuly dvě hodiny absolutního ticha a tmy, se dveře náhle samy od sebe otevřely s tichým vrsknutím. Venku stál dav zvědavých přátel a měšťanů, kteří přišli na oslavu. Hausner a Viktor vyběhli ven, bledí a třesoucí se, bez schopnosti vysvětlit, proč jsou jejich šaty pokryté prachem, který v nové budově nemohl být.
Klíč, který dopadl z klenby, Viktor v panice nechal ležet. Když se odespali a s architektem se do sálu vrátili, klíč byl pryč. Na místě, kde ležel, zůstal jen malý, vyžehlaný kruh v prachu, jako by tam někdo položil sklenici.
Od té doby se v budovněě staly mnohé věci. Přišly generace sportovců, učitelů a politiků. Budova měnila jména, účely i barvy fasády. Ale ti, kteří v noci zůstali v hlavním sále sami, přiznávají, že občas slyší ten samý dopad těžkých bot nad hlavami a cítí vůni starého železa a prachu z doby, kdy se tu ještě nic nestavělo.
Kdo vlastně držel ten klíč a proč se rozhodl s nimi v sále na chvíli zavřít, zůstalo tajemstvím, které se nikdy nedalo vyřešit. Odpověď však stále spočívá v nýtech kovového krovu a v tichých koutech secesních zdí.