Příběh: Tělocvična Pod Hradem
„Tady to končí, Karle, už žádný další krok!“ zařval Friedrich a sevřel ruku svého mladšího bratra tak silně, až mu praskly klouby.
Stáli v prostoru, který připomínal spíše chrám než místo pro cvičení těla. Nad nimi se klenuly dřevěné stropy, které v šeru vypadaly jako žebra obrovského zvířete. Vzduch voněl po čerstvém laku, vlhkém cihlovém zdivu a něčem kovovém, co připomínalo krev nebo staré mince. Světlo z vysokých oken dopadalo do sálu v úzkých, ostrých prouzcích, které prořezávaly prach tančící ve vzduchu.
Karl se však neustoupil. Jeho zrak byl upřený na střed sálu, kde v tichu stál muž. Byl to vysoký, hubutý cizinec v černém plášti, který vypadal, jako by právě vystoupil z mlhy severních moří. Neměl u sebe žádné náčiní, žádné činky ani lano. Jen stál a hleděl vzhůru do bazilikálního stropu s výrazem člověka, který vidí něco, co ostatním zůstalo skryto.
„Kdo je to, Friedrichu? Proč tu taktovým rytmem tleská?“ zašeptal Karl.
Muž skutečně tleskal. Nebyl to zvuk potlesku pro vítěze, ale pomalý, hypnotický rytmus. Každý úder dlaní o dlaň zněl v tom obrovském prostoru jako úděr kladivem do kovadliny. Friedrich zbledl. Věděl, že budova, kterou jejich přítel August Prokop právě dokončil, má být symbolem síly a zdraví, ale tento muž do obrazu nepasedl. Působil jako stín, který do nového domu vnesl něco starého a zakázaného.
„Odejdi odtud, neználo!“ vykřikl Friedrich a udělal krok vpřed.
Cizinec se pomalu otočil. Jeho tvář byla šíravě vyryslená, oči hluboké a studené jako ledové jezera na severu, odkud architekt Prokop přivázal své sny o neogotice. Muž nepromluvil. Místo toho zvedl ruku a ukázal prstem na jednu z červených cihel v pilíři.
V ten moment se v sálu rozhostalo nepřirozené ticho. Zvuk tleskání ustal, ale v uších obou bratrů zůstal vibrovat. Karl pocítil, jak mu mrazí v zátylku, přestože v červnovém horku se zdivo pod rukama hřálo. Cizinec začal pomalu kroužit kolem středové osy sálu, přičemž jeho kroky nevydávaly žádný zvuk. Bylo to, jako by se vznášel pár centimetrů nad zemí.
„Co chceš?“ křičel Friedrich, ale hlas se mu zlomil.
Muž se zastavil, znovu pohlédl nahoru do klenby a pak se s mrazivým úsměvem díval na bratry. Bez jediného slova zvedl ruku a v gestu, které připomínalo požehnání nebo rozsudek, prsty rozepjal. Vteřinu poté se z nejvyššího bodu stropu uvolnil malý kousek dřeva a s přesností chirurga dopadl přímo k nohám Karla. Nebyl to jen dřevěný špon. Byl to malý, vyřezaný klíč z černého dubu.
Když Friedrichi i Karlu vydechlo z plic napětí a udělali krok k klíči, prostor byl prázdný. Cizinec zmizel. Nebyly slyšet žádné dveře, žádné kroky, jen tiché echo posledního tlesknutí, které se rozléhalo klenbami jako varování.
Bratři se vzpamatovali a vzhlédli k oknům, ale venku bylo jen jasné brněnské slunce a klid ulicy Údolní. Friedrich zvedl klíč a v dlani pocítil zvláštní chlad, který neustupoval ani v horkém odpoledni. Zkoumali každý kout sálu, každou cihlu a každý pilíř, ale nikde nenalezli zámek, který by k tomuto kusu dřeva pasoval.
Od té doby se v budově staly věci, které nikdo z tělocvičného spolku nechtěl přiznat. Lidé mluvili o rytmickém tleskání, které bylo slyšet v noci, když v sálem nebylo nikdo. Mluvili o stínu, který hlídá červené cihly a čeká na okamžik, kdy se klíč vrátí k zámku, který v tomto domě možná nikdy fyzicky neexistoval.
Ten černý dubový klíč zůstal v rodině jako prokletý dědictví, ale tajemství toho, co měl otevřít v srdci tohoto novogotického chrámu síly, zůstalo pohřbeno v tichu červených zdí.