Příběh: Terschův dům
„Tady to je, v tomhle dopise je všechno, co potřebujete vědět o své matce!“ vykřikl mladý poštař Leopold a s prudkostí vrhl zapečetěný obal na těžký dubový stůl. Papír dopadl s tichým plesknutím do prachu, který tančil v úzkém proumku světla dopadajícího z vysokého okna.
Franz Xaver Tersch mladší zvedl zrak od účetních knih. V místnosti zavzdušnil pach tabáku a starého pergamentu, který se mísil s vlhkostí stoupající ze středověkých základů domu. Tersch pomalu natáhl ruku k dopisu, ale prsty se mu třásly. Nebylo to kvůli obsahu, ale kvůli tomu, kdo dopis přinesl. Leopold nebyl z jeho zaměstnanců, přestože v domě právě zakládal první soukromou poštu v celé říši. Navíc měl mladík na sobě šaty, které vypadaly jako z minulého století, a jeho oči byly nepřirozeně světlé, téměř průsvitné.
Tersch zlomil pečetě. V uvnitř našel jen jeden list papíru. Nebyl na něm inkoust, ale hluboké rýhy, jako by někdo do papíru rýpal nehtem nebo ostrým kovovým hrotem. Text byl nesrozumitelný, jen jedna věta v dolní části byla čitelná: „Oheň nebere všechno, jen to, co je z masa.“
Tersch ztuhl. Pod nohama mu v tu chvíli zapraskalo, jako by se v hloubi domu něco pohnulo. Věděl, že dům je spojením dvou starých staveb. V levé části kdysi vládla přísnost purkmistra Becka a jeho tribunálu proti čarodějníkům, ale pravá strana, ta, ve které právě stál, nesla mnohem temnější stopu. Před více než stoletím zde v žhavém plameni vyvržilo z hloubky domu vše živé a s nimi i žena a dcera rodiny Wendtlandů.
„Kdo vám ten dopis dal?“ vyhrkl Tersch a vzhlédl k poštaři.
Leopold už nestál u stolu. Stál v šeru u litinového zábradlí schodiště, kde se liliová zdobení vrhala do prostoru jako zkamenělé rostliny. Mladík se jen krátce pousmál, což byl spíše křečovitý pohyb svalů než výraz radosti. Bez slova se otočil a vykročil směrem k arkádové chodbě. Tersch ho následoval, tloukl v něm zvláštní neklid, který ho nutil běžet.
Když vyběhl do chodby, slyšela jen echo vlastních kroků na kamenných plackách. Chodba byla prázdná. Tersch vyhlédl z novorenesančního arkýře ven do ulice, doufal, že uvidí odcházející postavu, ale venku byla jen tichá cesta a prázdná kočáře. Když se však podíval nahoru, na ženskou bustu v čele arkýře, ucítil, jak mu zrazí dech. Kamenná tvář, která tam byla od stavby, se zdála mít zavřené oči. Tersch si byl jistý, že před minutou byly otevřené a dívaly se přímo na něj.
V ten moment se z hloubky suterénu, z míst, kde se klenuté prostory dotýkají starých, vlhkých zdí, ozvalo tiché, rytmické škrábání. Jako by někdo nehtem přejížděl po pískovci. Ten zvuk nebyl náhodný, zněl jako kód, jako zpráva, kterou někdo zoufale snaží přepsat do reality.
Tersch se vrátil k stolu. Dopis byl pryč. Zůstal jen malý popelavý šmouh na dřevě, který voněl spáleným textilem a starým tabákem. V domě najednou zakolabovalo teplo a přišel mrazivý chlad, který nepocházel zvenku, ale z samotných zdí.
Fridrich von Tersch, který dům později nechal v okázalém stylu přestavět, se často ptal svého předchůdce, proč v určitých hodinách odmítá vstupovat do pravé části suterénu. Franz Xaver mu nikdy neodpověděl. Jen někdy v noci stál u okna, hleděl na kamenné maskarony nad portálem a naslouchal.
Kdo dnes vstoupí do tohoto domu, možná pocítí jen chlad starého kamene a uvidí krásu novorenesančního štuku. Ale ti, kteří mají cit pro ticho, slyší v hloubce klenb stále to samé škrábání, jako by někdo z popela hledal cestu zpět k těm, kteří zůstali nahoře.