Příběh: Toulcův dvůr
Petřík z Lešťan sevřel jílec meče tak pevně, až mu zbělely klouby a kůže na dlaních začala pálit. Vzduch v Hostivaři byl té noci hustý, nasycený vlhkostí z nedalekých mokřadů a vůní tlejícího listí, která se vznášela nad zemí jako těžký, šedivý závoj. Před ním, v temnotě mezi budovami, jež mu právě byly předána jako zástava, neobjevila se žádná z běžných lidských postav. Stála tam postava utkaná z ranní mlhy, nehmotná, a přesto měla v sobě váhu starého kamene a neúprosnou přítomnost.
Rychtář chtěl vykřiknout, ale hrdlo měl suché a ztuhlé, jako by mu v něm uvízl prach z cest do Sázavy. Ta věc, ten stínitý obraz, se ani nepohnula. Jen se dívala směrem k místu, kde se v šeru kroutily stíny lužního lesa. Pak, jako by se rozplynula v jediném prudkém závanu chladného větru, zmizela. Petřík zůstal stát v tichu, které bylo až nepříjemně ohlušující.
Stovky let se dvůr měnil. Viděl, jak se z něj stává tvrz, jak se kolem něj vznáší těžký, sladký pach cukru z obřích strojů a jak se k němu přidávají nové a nové lidé. V dobách, kdy se v areálu vyráběl cukr, se i ta tichá přítomnost v mokřadech zdála být přemožena hlukem parních strojů a špínou z továren. Ale když všechno utichlo a příroda si začala svou cestu zpět vymáhat, ona se vrátila.
František Toulec, muž, jehož srdce bylo stejně prosté a moudré jako tato země, stál u brány a v rukou svíral jen malý svazek věcí, které mu zbyla. Bylo to období temna, kdy lidé s rudou symbolikou a chladným pohledem přišli, aby mu vzali domov, který budoval celým životem. Cítil, jak se mu v hrudi stahuje neúprosný uzel, ale nebyl to jen strach ze ztráty. Byl to hluboký smutek z pocitu, že se odtrhává od něčeho, co bylo součástí jeho vlastní duše.
Když se otočil k poslednímu pohledu na své hospodářství, uviděl v mlze pohyb. Nebyla to jen přírodní věc, ne jen pohyb větru v rákosí. Byla to ta stejná nehmotná postava, kterou kdysi zahlédl Petřík z Lešťan. Stála tam, u okraje mokřadů, tichá a nehybná. V tu chvíli František pochopil. Místo nepatří lidem, lidé patří místu. A když ho vyžeňou, místo si ho uchová v každém listu a v každém stínu.
Dnes, když Emilie Strejčková kráčí mezi vzácnými českými plemeny zvířat a sleduje, jak se v ekozáhradě hýbou stíny, cítí stejné podivné mravenčení na zádech. Není to strach, je to vědomí, že v každém kousku této země, v každé kapce vody v mokřadech a v každém dřevěném trámu těchto budov, je skrytá paměť, která odmítá být zapomenuta.
Někdo se ptá, proč na turistických značkách stojí Toulovcův dvůr, i když v oficiálních listinách je jméno Toulcův. Někdo to považuje za chybu, za zkomoleninu, za nepozornost někoho, kdo kreslil mapy. Ale ti, kteří tu někdy strávili noc a slyšeli šepot starého lesa, vědí, že to není chyba. Je to stopa. Je to šepot někoho, kdo se odmítl vymazat z dějin a kdo se spojil s tímto místem tak pevně, že ani čas mu neublíží.
Když se mlha z mokřadů začne převalovat přes louky a stíny se prodlouží, hranice mezi světy se stírá. Můžete tu jen procházet, můžete se dívat na koně i ovce, ale nikdy nebudete vědět, zda vás právě nenapadlo, že v tom tichu vás někdo pozoruje.