Příběh: Tušnerovský dům
„Kde jsou ty dopisy, Alžběto? Kde je ten klíč!“
Křižovník z prudkého pohybu rozvířil prach v zrcadlovém sále, kde se odrazily tisíce malých světel z kandelábru. Princezna Marie Alžběta však neodpověděla. Stála u okna, zády k němu, a hleděla na vodotrysky v zahradě, které v tichu noci vypadaly jako stříbrné hadi vnořené do temnoty. Vzduchem se nesla těžká vůně mokrého kamene a rozkvétající jasmínu, která v uzavřeném sále působila až dusivě.
„Nikdo nesmí vědět, že jste z Innsbrucku přivezla ten seznam,“ syčel muž a udělal krok vpřed. Podlaha pod jeho botami vrzala, zvuk se odrážel od vysokých stěn a vracel se k nim jako ozvěna z jiného světa.
Princezna se pomalu otočila. Její tvář byla v šeru téměř bílá, oči však plaměly odhodlaností, kterou nikdo z doprovodu v Plzni u ní netušil. V ruce svírala malý předmět z černé oceli, který v švihadle její dlaně téměř zmizel.
„Válka nás dohnala i sem, do tohoto domu,“ řekla tichým, ale pevným hlasem. „Ale některé věci nesmí patřit ani mně, ani vám, ani žádnému vládci.“
Křižovník se pokusil přistoupit k ní, aby jí předmět vytrhl, ale v ten moment se v sále stalo něco, co žádný z přítomných nedokázal vysvětlit. Zrcadla, která tvořila stěny sálu, najednou přestala odrážet obraz místnosti. Místo princezny a muže v nich začala proudit mlha, hustá a šedá, jako by se do skla vloupal mráz z nejhlubšího srpna. Světlo svíček začalo tancovat v divokém rytmu, přestože v místnosti nebyl jediný průvan.
Marie Alžběta vykřikla, ale nebyl to zvuk strachu. Byl to zvuk uvolnění. S prudkým pohybem vrhla černým klíčem směrem k jedné z největších zrcadlových ploch. Kovový zvuk nárazu nebyl však slyšet jako střepání skla. Znělo to, jako by klíč dopadl na hlubokou vodu. Povrch zrcadla se zvlnil, pohltil předmět a poté se okamžitě zklidnil.
Když se mlha rozpršila a zrcadla se vrátila do svého původního stavu, princezna stála uprostřed sálu s prázdnými rukama. Křižovník ztuhl. Věděl, že klíč byl jedinou cestou k tajnému archivu, který mohl změnit osudy evropských trůnů. Teď byl pryč. Zmizel v prostoru, který neexistoval.
„Kde je? Kam to zmizelo?“ křičel muž a začal zběsile tlouct do skla, ale zrcadlo zůstalo chladné a nehybné.
Marie Alžběta jen lehce pousmála. Její pobyt v domě Jana Tuschnera byl krátký, ale zanechala v něm stopu, kterou žádný historik nedokázal zapsat do knih. Odejít musela brzy, před válečným nebezpečím, které ji sáhnalo z Alp až na severní předměstí Plzně. Ale klíč zůstal.
Roky plynuly, dům měnil tváře. Zmizely vodotrysky, zrcadlový sál byl rozvrácen, zahrada rozparcelována a tam, kde kdysi kvetl jasmín, vyrostly zdi továrny na droždí a nové ulice. Dům přežil vše, stal se hostincem, ubytovnou, památkou.
Jenže lidé, kteří v tomto domě dodnes bydlí nebo v něm nocují, vyprávějí o zvláštní věci. Občas, když je noc tichá a měsíc svítí přesně tak, jako v dubnu roku 1797, slyší v chodbách zvuk dopadajícího kovu. Je to tiché cinknutí, jako by někdo vhodil klíč do hluboké studny, přestože v okolí není žádná voda. Někteří tvrdí, že když se podívají do starých zrcadel, která v domě ještě přežila, nevidí v nich svůj vlastní obličej, ale šednou mlhu a zárys tváře ženy, která na ně hledí s tajemným úsměvem.
Klíč stále někde v těchto zdech spí, uvězněný mezi odrazem a skutečností, a čeká na toho, kdo bude mít odvahu hledat cestu do prostoru, který už dávno neexistuje na žádné mapě.