Příběh: Tvrz (1000443648)
„Ustup, Kunštáte, nebo ti ten prsten z prstu vytrhnu i s kůží!“
Hlas zněl chraplavě a rozsekl ticho v úzkém gotickém chodbě. Kunštát stál s přimhouřenýma očima a zíral na muže, který ho zastavil. Vzduch kolem nich byl těžký, cítit z něj vlhký kámen a starý prach, který se v prudkém průvanu vznášel jako šedý sníh. V dlani Kunštáta spočíval stříbrný prsten s červeným kamenem, který v šeru jen tak tak vrhal rudý odlesk.
„Tento dům patří mým předkům, ne tvé chamtivosti,“ odpověděl Kunštát a pevně sevřel pěst.
Jeho protivník, muž s tváří rozrytou starým jizvami, se krátce zasmál. Ten zvuk připomínal drcení suchých kostí. Tvrz v Nebovidech v tu chvíli mlčala, jen kde někde v hloubce kypěl potok a tloukl do základů, jako by chtěl budovu zpodnárku vyvrhnout ze země. V té době byla tvrz ještě mladá, její zdi byly ostré a hrozivé, obklopené hlubokým příkopem, který v noci vypadal jako černá propast.
Kunštát se pokusil obejt útočníka, ale muž byl rychlejší. Jedním prudkým pohybem ho srazil do stěny. Studený kámen mu vryl do zad, a vteřinu poté ucítil na hrdle chladnou ocel dýky. Prsten vypadl z jeho prstů a s tichým cinknutím dopadl na zem.
„Víteš, proč se říká, že tato země nezná klid?“ zašeptal muž do jeho ucha. „Protože tady nic nekončí. Jen se mění tváře těch, kteří v těchto zdech zůstanou uvězněni.“
Kunštát neviděl, jak muž prsten zvedl. Viděl jen, jak se stíny v chodbě začaly hýbat, přestože žádný plamen svíčky v blízkosti nehořel. Temnota se vlnila jako živý organismus a obklopovala je oba. V tu chvíli se z hloubky dvora ozval zvuk, který nebyl lidský. Byl to dlouhý, táhlý vzdech, který se rozléhal křídly tvrze a vibroval v samotném základu budovy.
Muž s dýkou ztuhl. Jeho pohled se upřel do tmy za Kunštátovými zády. V jeho očích se zrcadlil čistý, nefalšovaný děs. Povolil stisk zbraně a pomalu, téměř s úctou, ustoupil.
„Ona přišla,“ zamumlal a bez dalšího slova zmizel v šeru chodby.
Kunštát zůstal stát sám. Srdce mu tlouklo až v krku. Pomalu se otočil, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdná chodba a ten zvláštní, mrazivý chlad, který mu pronikl až do morku kostí, přestože byla venku horká letní noc. Podíval se na zem, kde měl být prsten.
Dlažba byla prázdná. Prsten byl pryč. Ale na místě, kde před chvílí ležel, zůstal vypálený červený kruh, který jemně kouřil.
Kunštát utekl. Utekl z tvrze, přes valy a pryč z Nebovid, aniž by se jednou podíval zpět. Vyprávěl o tom v okolních vesnicích, varoval ostatní před místem, kde se stíny hýbou samy od sebe a kde stříbro přitahuje něco, co by mělo zůstat zapomenuto.
Když se o mnoho let později lidé vraceli k dolní tvrzi, nacházeli ji v jiném stavu. Přestavovali ji, stavěli kolem ní nové zdi, měnili ji v sýpku, ukládali do ní obilí. Ale místní si šeptali, že v noci, když vítr vane z jižní strany, je v prázdných prostorách slyšet kovové cinknutí o kámen a tichý, chraplavý hlas, který hledá svého majitele.
Někteří tvrdí, že prsten nikdy neodnesl žádný z lidí. Že se ho z hloubky základů dopál něco, co v Nebovidech žije už od prvního kamene a nenechá se vyvstřebat z paměti.
Kdo dnes stojí před těmi starými zdy, možná pocítí ten samý náhlý chlad, který kdysi zastavil Kunštáta. Tvrz mlčí, ale její zdi stále střeží tajemství, které nepatří do světa živých.
Kdo se odváží vstoupit do stínu těchto zdí, možná najde to, co bylo ztraceno, nebo se stane součástí ticha, které zde vládne po staletí.