Příběh: tvrz Hamr
„Podepři ten trám, ty hlupáku, nebo nás oba pohřbí pod sutinami!“ zařval Leopold Jakub Gerard a s prudkým pohybem odhodil těžký železný klíč do bláta. Vzduch v sálech tvrze byl hustý, chutnal po starém prachu a vlhkosti z blízkých rybníků, která se vlévala do klenb jako studený průvan. Leopold stál uprostřed místnosti a jeho oči, dvě černé díry plné hněvu a neklidu, přeběhly po stěnách, které právě nechal přebudovat.
Kolem něj se v tichu pohybovali dělníci, kteří se báli i dýchat. Věděli, že pán z Hamru nemá trpělivost k chybám. Leopold nebyl jen pánem statku, byl to muž, který v sobě nosil temnotu, jakou v Jižních Čechách nikdo nepamatoval. Jeho ruka, stále v rukávici z jemné kůže, sevřela rukojeť meče, zatímco sledoval, jak se v koutě místnosti tvoří zvláštní stín, i když jediné světlo přicházelo z úzkých oken.
„Kde je ta truhla?“ vyjel lví hlas, který otřásl prachem z trámů.
Vrchotický, jeden z nejstarších správců, který v Hamru sloužil ještě za předchozích majitelů, přistoupil s třesoucí se rukou. „Pane, v sýpce není nic, jen zrno a staré klenby. Nic, co byste hledal.“
Leopold ho popadl za límec a přitlačil k chladnému kameni stěny. Zvuk tření hrubého plátna o vápencový povrch byl v tichu sálu slyšet až děsivě jasně. Pán z Hamru mu do tváře vydechl pach silného vína a tabáku. „Lžeš. Cítím to. Pod těmito kameny je něco, co nepatří světu živých, ale patří mně. Něco, co mi zajistí moc, kterou mi žádný zákon nesejme.“
Leopold Jakub byl mužem, který se nebál krve. V okolních vesnicích se šeptalo o jeho krutosti, o lidech, kteří zmizeli v hlubinách rybníků nebo byli nalezeni s rozbitými lebkami v lesích. Ale v tu chvíli v jeho očích nebyl jen hněv, byl tam strach smíšený s žízní. Věřil, že v základech tvrze, tam, kde kdysi hučel železářský hamr a kovy se tavořily v ohni, zůstalo tajemství, které dokáže ohnout vůli králů.
Když ho v roce 1714 odsoudili k smrti stětím meče, v jeho tváři nebyl žádný náznak pokory. Jen když mu manželka vyprosila milost a on byl odsouzen k doživotnímu vězení v pražské Bílé věži, v jeho ústech zůstal jeden jediný šepot. Neřekl ho nikomu z doprovodu, ale lidé, kteří ho doprovázeli k branám věznice, přísahali, že se smál. Smál se tak hrozivě, jako by věděl něco, čeho ostatní netušili.
Vrátil se do své mysli k onomu dni v Hamru, kdy nechal v sálech vykopat tajný prostor pod gotickými ostěními. Našel tam jen jednu věc: starý, zrezivělý železný prsten, zapuštěný hluboko v zemi, kolem kterého se v kruhu vznášel mrazivý chlad, i když byla venku července. Když se ho dotkl, v sálech se rozlehlo tiché, vysoké zvíření, jako by tisíce hlasů najednou zmlčely. Od té chvíle se Leopold změnil. Přestal být jen násilníkem; stal se stínovým pánem, který v nocich chodil po hradbách a mluvil k něčemu, co nebylo vidět.
Když poté v Praze zemřel, v jeho celej nebyl nalezen žádný dopis, žádný majetek. Jen ten samý železný prsten, který v momentu jeho smrti začal žhnout podivným, modravým světlem a poté prostě zmizel.
Dnes už v Hamru není pán s mečem, ale sýpka stále stojí. Kdo vstoupí do prostor s klenbami, může pocítit ten samý náhlý pokles teploty, který kdysi přivedl Leopolda k šílenství. Vzduch tam stále chutná po železe a starém prachu. Některé noci se říká, že v tichu sýpky je slyšet zvuk těžkého klíče, který dopadá do bláta, a následně tichý, vítězoslavný smích muže, který sice ztratil svou svobodu, ale našel v základech tvrze bránu, kterou nikdo jiný nedokázal otevřít.
Kdo z nás se odváží sestoupit do klenb a zjistit, zda ten prsten skutečně zmizel, nebo zda jen čeká na nového majitele?