Příběh: tvrz Klokočín
„Vykopej to hlouběji, ty slepý pse, nebo ti zlomím prsty jeden po druhém!“
Mikuláš Protivínský z Pohnání stál v blátě a jeho těžké boty se zabořovaly do vlhké země nad břehem Blanice. Vzduchem se nesla pronikavá vůně rozkladu a mokrého vápna. Slunce sice pálilo do tísní lněné košile, ale z hloubi newly vykopané jámy stoupal chlad, který mrazil kosti i v největší horko. Robotník, s tváří špinavou od hlíny a potem, se třásl, když jeho lopata s kovovým cinknutím narazila na něco tvrdého.
Nebyl to kámen. Z hlíny vyvázal okraj zdobné truhly, jejíž dřevo bylo černé jako noc. Mikuláš k ní přistoupil s rychlým, dravým krokem. V jeho očích se zrcadlila chamtivost, která ho přivedla k nákupu tohoto statku. Nekupoval totiž jen pozemky a zdiva, ale tajemství, o kterých šeptali starší v Protivíně. Říkalo se, že předchozí majitelé, Litochlebi, zde ukryli něco, co nesmí spatřit denní světlo, aby se ród mohl zachovat v pokoji.
Když víko truhly s hlasným prasknutím povolilo, Mikuláš neuviděl zlato ani drahokamy. Vevnitř ležela jedsatunya věc: starý, zčernalý zrcadlový disk v rámu z temného kovu a svitek pergamentu, který byl tak křehký, že se při doteku začal drolit. Mikuláš si pergament přitáhl k obličeji. Písmo bylo zmatené, skoro šílené, psané rukou někoho, kdo se v posledních hodinách života třásl strachem.
Od toho dne se v Klokočíně začalo dít něco, co nikdo z domácích nebyl schopen vysvětlit. Mikuláš nechal vybudovat novou, reprezentativní tvrz. Nechal nanést na zdi sgrafitové omítky, aby budova vypadala vznešeně a moderně, jako z nejlepších renesančních vzorů. Jenže v noci, když měsíc osvítil bílé vzory na fasádě, se zdálo, že postavy v omítkách se hýbou. Služebníci přísahali, že slyší v chodbách kroky, které neznají, a šepot, který nepochází z žádných lidských úst.
Nejhorší byl však zrcadlový disk. Mikuláš ho umístil do své hlavní komnaty, kde se klenuly těžké stropy. Často u něj stával a hleděl do svého odrazu, ale postupně si všiml, že obraz v zrcadle není v souladu s ním. Když Mikuláš mrknul pravým okem, jeho odraz v zrcadle mrknul levým. Když se usmál, odraz zůstal kamenný a hleděl na něj s nenávistí, která nebyla lidská.
Jednoho večera, kdy nad řekou Blanicí stála hustá, mléčná mlha, Mikuláš zavřel dveře své komnaty zevnitř na zámek. Služebníci, kteří v chodbě připravovali večeři, slyšeli jen tiché, rytmické bouchání, jako by někdo pomalu tloukl pěstí do zdi. Pak následoval krátký, utlumený výkřik, který zněl spíše jako otázka než jako volání o pomoc.
Když ráno s pomocí kováře dveře vyrazili, komnata byla prázdná. Okna byla stále zavřená a zamčená. Na podlaze ležel pouze rozbitý zrcadlový disk, jehož střepy se třpytily v ranním světle. Mikuláš byl pryč. Nezůstal po něm žádný dopis, žádná stopa v blátě kolem tvrzi, jen jeho boty, které stále stály u postele, jako by je někdo prostě z nich vyndal.
Tvrz Klokočín zůstala stát, její sgrafitové zdi stále šeptají příběhy o těch, kteří zde žili. Ale místní lidé z okolních vesnic se i dnes, když procházejí kolem zbytků hospodářských budov, raději dívají do země. Věří totiž, že kdo se v tichu dvora zastaví a zpozorní, může v odrazu některé staré sklenice nebo v hladině kaluže spatřit tvář muže, který stále hledá cestu zpět z místa, kam ho zrcadlo vtáhlo.
Kdo jednou vstoupí do stínu klokočínských klenb, už nikdy není v té komnatě úplně sám.