Příběh: tvrz Třebotov
„Kde jsi schoval ten list, ty lháči!“ vykřikl Mikuláš a přišvyhll svou ruku k hrdlu muže, který ho doprovázěl. Tlačil ho tváří do studeného kamene zdi, zatímco kolem nich koloval těžký pach stojaté vody z hlubokého příkopu. Třebotov v onom roce 1374 ještě nebyl lsníkem, byl to hnízdo z hrubého kamene a dřeva, obklopené mlhou, která se lepila na šaty jako mokrá pavučina.
Muž pod ním, starý sluh jménem Ondřej, jen chraptivě zasmál se. Z jeho úst vyprškly drobné kapičky krve, které dopadly na šedý povrch tvrze. Mikuláš nechtěl slyšet výmluvy. Hledal pergamen, který mohl změnit osudy rodů v celém kraji, dokument, jenž měl v rukou moc nad pozemky a lidmi. V tu chvíli se z vnitřního nádvoří ozval zvuk, který oba zastavil. Byl to tichý, rytmický kovový zvuk, jako když někdo velmi pomalu táhne těžký řetěz po dlažbě.
Mikuláš povolil sevření. Otočil se a pohlédl do temnoty arkád. Světlo jediného pochodně, který v držáku na zdi blafal v průvanu, vrhalo na stěny dlouhé, deformované stíny. Vzduch byl náhle ledový, tak studený, až Mikulášovi v plicích pálilo. Ondřej se pomalu zvedl z kolen, ale v jeho očích nebyl strach z Mikulášova hněvu. Byl v nich hluboký, nepochopitelný smutek.
„Už je tady,“ zašeptal Ondřej. „Přišel si pro své.“
Mikuláš se rozhlédl kolem sebe. Tvrz byla v onom okamžiku tichá, až bolestivě. Slyšel jen vzdálený křik nočního ptáka a šumění vody, která obklopovala hradby. Přenal pohled zpět na sluhu, ale Ondřej už tam nebyl. Stál tam s ním před vteřinou, tísněný proti zdi, a teď tam byla jen prázdnota a vlhký šlem na kameni. Žádný zvuk kroků, žádné zavření dveří, jen prázdný prostor, kde před chvílí byl člověk z masa a kostí.
Mikuláš ztuhl. Ruka se mu začala třást, když pocítil, jak mu někdo velmi lehce přejel prsty po zátylku. Byl to dotek tak mrazivý, že mu ztuhla krev v žilách. Rychle se otočil, ale za ním nebyl nikdo. Jen tma a stíny, které se zdály hýbat vlastním životem.
Rozběhl se směrem k východu z nádvoří, ale cesta, kterou přišel, vypadala teď jinak. Cesty se kroutily, zdi se zdály blížit a vzdalovat v rytmu jeho zrychleného dechu. Každý kout tvrze v něm vyvolával pocit, že je sledován stovkami neviditelných očí. Vstoupil do malé kaple, doufaje v úkryt, ale tam ho přivítal jen pach starého vosku a hrobový chlad.
V rohu místnosti uviděl lístek pergamenu. Ležel tam, čistý a bílý, jako by ho tam někdo právě položil. Mikuláš k němu přistoupil s bušením v hrudi. Když ho zvedl, zjistil, že list je prázdný. Nebylo na něm ani jedno slovo, jen jeden jediný otisk prstu v černé, husté látce, která připomínala zaschlou krev.
V tu chvíli se za ním ozval hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který připomínal drcení kostí pod těžkou botou. Hlas nezněl z hrdla, ale zdál se vycházet přímo ze zdiv tvrze. Mikuláš se neotočil. Věděl, že pokud se podívá dozadu, už nikdy neodmíří svou cestu zpět do světa živých.
Vyběhl z kaple, přes nádvoří a skrze bránu, neustále cítíc ten mrazivý dotek na své šíji. Utíkal, dokud mu plíce nehořely a dokud neuviděl v dálce světla pražských předměstí. Nikdy se již do Třebotova nevrátil, ale do konce svých dnů nosil na krku šedý, mrazivý stín, který zmizel jen s jeho posledním výdechem.
Kdo dnes prochází tichými chodbami této tvrze, může někdy pocítit náhlý pád teploty a slyšet jemné škrábání o kámen, jako by někdo stále hledal cestu ven z místa, které ho odmítá pustit.