Příběh: Tvrziště
Hlínu pod nehty jsem měl černou jako noc, ve které se ztratil můj bratr, a přesto jsem dál drásal prsty dno toho zaschlého příkopu. Michlík se nevrátil ani s prvními husitskými vozy, které projely krajem, ani když sousedé začali opouštět své domy a hledat útočiště za hradbami větších měst. Zůstal jsem tu sám, jen s tichem, které se usadilo v korunách starých dubů jako těžký, nehybný opar. Vlčí Hrad, jak jsme tomu pahorku v posměchu říkali, nebyl nikdy pevností, která by odolala opravdovému obležení, ale byl to náš domov. Teď se stal vězením, z něhož se ozývaly jen zvuky, které nepatřily živým.
Zatlačil jsem dlaněmi do vlhké země, až mi klouby zbělely. Pod vrstvou listí a dávného nánosu jsem nahmatal střep. Nebyl to běžný úlomek, jaký člověk najde při obdělávání polí. Byl tmavý, s leskem, který připomínal křídlo havrana, a když jsem ho očistil, ucítil jsem z něj zvláštní chlad, který pronikl až do morku mých kostí. Jako by ten střep nesál teplo z mých dlaní, ale naopak, jako by pohlcoval veškeré světlo v mém okolí. V tu chvíli se z hloubi valu, přímo pod mýma nohama, ozvalo táhlé, hrdelní zaklapnutí. Nebyl to zvuk kamene o kámen. Znělo to jako skřípění zubů, které se snaží znovu naučit mluvit po mnoha letech mlčení.
Vstal jsem a pokusil se v šeru rozhlédnout. Babice vypadaly jako mrtvá vesnice, kterou čas zapomněl pohřbít. Chalupy byly dávno rozbořené, trámy shnily a staly se potravou pro mechy, ale ten pahorek, ten zůstával stejný. Vzduchem se náhle rozlila vůně spáleniny a mokrého popela, přestože široko daleko nehořelo žádné ohniště. Zastavil jsem se a zadržel dech. Mezi stromy se pohnul stín, který byl tmavší než okolní noc. Nebyl to člověk, ale ani zvíře. Pohybovalo se to trhaně, s podivnou lehkostí, jako by to nebylo vázáno zákony země.
Michlíku? zašeptal jsem, a můj vlastní hlas mi připadal cizí, jako by patřil někomu, kdo už dávno leží v zemi.
Z valu se ozvala odpověď. Nebyla to slova, ale zvuk, jako když se rozsype hrst drcených kostí do prázdné nádoby. Znovu jsem pohlédl na střep v dlani. Na jeho povrchu se objevila tenká linka, která začala pulzovat slabým, namodralým svitem. V ten moment jsem pochopil, proč bratr nikdy neodešel. Neodešel, protože nebyl schopen překročit hranici toho příkopu. Zůstal uvězněn v kruhu, který jsme kdysi považovali za ochranu před světem, ale který se stal pastí pro všechno, co zde kdy vydechlo naposledy.
Udělal jsem krok směrem k valu a země pode mnou na okamžik povolila. Ucítil jsem, jak se mi nohy boří do měkké, nepřirozeně teplé hlíny. Nebyla to jen zemina. Byly to zbytky něčeho, co kdysi mělo jméno a tvář. Z hloubky pod mými chodidly se ozvalo další zašustění a pak ticho, které bylo tak hluboké, až mi začalo pískat v uších. V jedné z děr, které jsem předtím vyhrabal, se náhle objevil okraj hliněné nádoby. Byla naplněna šedým prachem, který se v tom prapodivném světle začal vířit, jako by ho poháněl neviditelný dech.
Díval jsem se, jak se prach zvedá a formuje se do podoby lidské dlaně, která se natahuje přímo ke mně. Nebyl to strach, co mě přimělo zůstat stát, byla to podivná, zvrácená zvědavost. Chtěl jsem vědět, zda ta ruka patří bratrovi, nebo něčemu, co si jeho podobu jen vypůjčilo, aby mohlo opět cítit dotek živé kůže. Prsty se mi dotkly chladného vzduchu a já ucítil, jak se mi do dlaní vpíjí stejná nehybnost, jakou jsem cítil ze střepu.
Když se ráno nad Babicemi rozednilo, na pahorku nezůstalo nic než čerstvě rozryté místo a několik střepů rozesetých v trávě. Lidé, kteří tudy o mnoho let později procházeli, se pahorku zdaleka vyhýbali, protože i v plném slunci z něj sálal mráz, který nutil koně zastavovat a odmítat další cestu. Dodnes, když se v Babicích utiší vítr a noc se dotkne valů, je slyšet zvuk, jako by někdo trpělivě drtil kameny na prach, doufaje, že v tom hluku konečně uslyší své vlastní jméno, které dávno odvál čas. Co se stalo té noci v hloubi země, zůstává vryto do tuhové keramiky, která nepromluví, dokud ji někdo znovu nezvedne a nepozve stíny zpět ke svému ohni.