Příběh: Tyršův most (Doudlevce)

Voda pod obloukem stékala jako černé sklo, roztažené do šířky mostu, a když se nad ní sklonil, cítil na tváři její dech studený jako dýchání mrtvých.

„Já ti říkal, že tu nebudeš stát,“ zavrčel Matěj a nechal prsty klouzat po leštěné oceli, jako by chtěl zjistit, zda se mu nezdá. „Teď už je to jenom tvůj hrob, ne most. A ty jsi zase jenom stín.“

Karel se nehnul. Ruce měl v kapesách pláště, který mu v této výši nad Radbuzou foukal do zad jako plachta. „Most stojí. A já také.“ Jeho hlas se ztratil v šumu vody, která se pod nimi valila jako něco živého, něco, co se neustále snaží prorazit k zemi.

Matěj se usmál bez radosti. „Ty jsi vždycky byl hlupák. Ale teď už jsi i mrtvý hlupák.“ Vypustil dech a podíval se dolů, kde se řeka kroužila mezi skalisky, jako by se snažila něco ukrýt. „Včera jsem viděl tvou sestru u mlýna. Říkala, že tě nikdo neviděl od té doby, co jsi odešel. Že jsi jenom zmizel.“

Karel se otočil. Jeho oči byly tmavé jako starý dub, který rostl za mostem. „Zmizel jsem, protože jsem musel. A teď jsem zpátky.“ Přistoupil blíž, až se jejich ramena téměř dotýkala. „Ale ty jsi tu zůstal. Protože jsi měl strach.“

Matěj se odmlčel. Vzpomněl si na ten večer před rokem, kdy stáli na tomto místě, když most ještě nebyl dokončený, a ocel klesala do vody jako něco živého. „Měl jsem strach, že mě necháš. A teď mě necháváš i tak.“

„Nejsem já, kdo tě nechal,“ řekl Karel tiše. „Jsi to ty, kdo mě nechal jít.“ Vzduch mezi nimi byl náhlý, jako by někdo otevřel dveře do jiné doby. „Ale já jsem se vrátil, abych ti řekl, že to nemáš dělat. Nemáš stát na tomto mostě a čekat, až tě řeka odnese.“

Matěj se zasmál, ale znělo to jako praskání ledu. „Řeka mě neodnese. Odnesla by mě jenom, kdybych se pustil. A já se nepustím.“ Podíval se na most, na ty dva oblouky, které se zdály tak lehké, jako by je mohla unést i nejmenší bouře. „Tady jsem bezpečný. Tady mě nic nedokáže dostat.“

Karel se podíval na jeho ruce, které se držely oceli jako v závislosti. „Ty jsi nikdy nebyl bezpečný. Jenom jsi se naučil žít s tím, že ti někdo chybí.“ Odstoupil o krok zpět. „Já jsem ti chyběl?“

Matěj se neodpověděl. Vzduch se naplnil zvukem vody, která se valila pod nimi, jako by chtěla něco říct. Karel si uvědomil, že mu zbylo málo času. „Tak mi řekni, prosím.“

„Ano,“ řekl Matěj konečně. „Chyběl jsi.“

Karel se usmál, ale bylo to jako usmívání mrtvého. „Tak proč tu stojíš?“

„Protože jsem nevěděl, kam jít.“

„Jdi za mnou.“

Matěj se zachvěl. „Nemůžu.“

„Proč?“

„Protože jsem se rozhodl zůstat.“

Karel se podíval na vodu, která se pod nimi kroužila. „Takže mě necháš jít znovu?“

„Nejsem já, kdo rozhoduje.“

„Jsi. Vždycky jsi byl ty.“

Most se zdál náhle příliš úzký, příliš vysoký. Karel se otočil a začal jít. Jeho kroky zněly jako krok na hranici něčeho, co už nemůže být vráceno.

„Kam jdeš?“ zavolal Matěj, ale jeho hlas se ztratil ve větru.

„Kam jsem šel vždycky,“ řekl Karel bez ohlédnutí. „Dál.“

Matěj zůstal stát, ruce stále přitisknuté k oceli, jako by se bál, že ho most pustí. Pod ním řeka stékala černá, jako by se snažila něco pohltit. Něco nebo někoho.

A když Karel došel ke konci mostu, zastavil se. Podíval se zpátky, kde Matěj stál jako socha, a pak skočil.

Voda ho okamžitě pohltla.

Matěj zůstával stát ještě dlouho poté, co se Karel ztratil pod hladinou. Teprve když se začalo stmívat, pustil se z mostu a šel domů. Ale most tam zůstal. A i když se nikdy nedozvěděl, co se stalo s Karlem, věděl, že ho nikdy nevidí znovu.

Teď, když stojíš na Tyršově mostě, můžeš se podívat dolů do vody a ptát se, jestli někdy uslyšíš jeho hlas. Ale most mlčí. A tak jako on, i ty zůstanou stát nad řekou, která unese všechno, co je lehké. Ale nikdy to, co je opravdu těžké.