Příběh: U Šalamouna, U Schönfluků
„Ustupte, vy slepci, nebo vás nechám vyprát v kaluži!“ zakřičel Antonín Karel a prudce strčil svou dětskou chovprovingu do cesty sloužící, která se zrovna snažila vyprázdnit koš s prádlem před portálem domu.
Vzduch v Celetné ulici byl hustý, nasycený pachem koňského hnoje a dýmem z blízkých pecí, který se lepila na hedvábné lemy jeho šlechtického kabátu. Antonín Karel, rytíř a muž s ambicemi, které přesahovaly i výšku jeho nově znovustaveného paláce, se zastavil a pohlédl nahoru. Nad ním, v pískovci vytesaná, stála Panna Marie s Ježíškem. Její tvář byla mírně skloněná, jako by sledovala každý jeho krok s tichým, neznatelným úsměvem.
V ten moment se stalo něco, co zlomilo rytmus pražského dopoledne. Antonín Karel ztuhl. Z nadpraží, tam, kde by měl být rodový znak, se ozvalo tiché, kovové cvaknutí. Zvuk byl tak čistý, že přehlušil hluk vozů i křik obchodníků. Rytíř vzhlédl a uviděl, jak se z prázdného prostoru nad portálem začíná svalovat jemný, bílý prach, přestože nebe bylo jasné a bez jediného mraku.
„Co je to za šílenství?“ vydechl a natáhl ruku, aby zachytil dopadající vločky.
Byl to však prach, který neznale a nezněl. Jakmile se dotkl jeho kůže, pocítil prudký mráz, který mu protnul ruku až k rameni. Antonín Karel se prudce otočil k domu, do jehož vnitřností se v posledních letech vkládalo tolik úsilí a zlata. Vstoupil do síně, kde ho přivítal chlad opukových kvádříků v základech, připomínající hrobku dávno zapomenutých předků.
V prvním patře, v prostorách piano nobile, kde byly stropy tak vysoké, že se v rozích hromadila tma, našel svého správce. Muž stál uprostřed místnosti a zíral na stěnu. Na bílém štuku, právě tam, kde byl vyveden maskaron s groteskním obličejem, se objevila tekutá stopa. Vypadala jako slza, ale byla černá jako inkost.
„Pane, podívejte se na to,“ zašeptal správce a hlas se mu třásl. „Přišlo to z chodby. Nic tam nebylo, jen vítr, a najednou se to objevilo.“
Antonín Karel přistoupil blíž. Cítil v nose pronikavou vůni starého pergamentu a vlhkého sklepa, přestože okna byla otevřená dokořán. Když se pokusil černou stopu otřít kapesníkem, zjistil, že látka neproniká k povrchu zdi. Stopa nebyla na povrchu, ale uvnitř kamene. Jako by dům sám z sebe začal krvácet černým inkostem.
Celý zbytek dne trávil rytíř v rozpacích. Zavolal učence, zkoumal každou spáru v fasádě a nechal zkontrolovat každý kout svých sklepů. Nic však nevysvětlilo ten mráz na kůži ani černou slzu v maskaronu. Nejvíce ho však znepokojila socha Panny Marie. Pokaždé, když kolem ní procházel, měl pocit, že Ježíško v jejích rukou není vytesán z kamene, ale že se mírně pohnul, aby mu zatarasil cestu.
Večer, když už v ulici zhasla většina světel, se Antonín Karel vrátil k portálu. Stál v tichu a pozoroval, jak měsíční světlo dopadá na pískovcovou tvář madony. Vtom uviděl, že v prázdném místě nad vchodem, tam, kde chyběl rodový znak, se zformovala mlha. Mlha se začala skládat do tvaru znaku, který nepatřil jeho rodu, ani žádnému z předchozích majitelů. Byl to symbol, který neznal, ale který v něm vyvolal pocit hlubokého, nevysvětlitelného stisku v hrdle.
Když ráno přišli sloužící, byl portál opět čistý. Černá slza v maskaronu zmizela a mráz v ruku vystřídala jarní teplota. Antonín Karel však už nebyl stejným mužem. Zbytek života strávil tím, že v nocich procházel chodbami svého domu a naslouchal šepotu, který vycházel z opukových základů.
Dnes tam stále stojí ta tichá madona, která nabízí své dítě k uctění, zatímco pod jejími nohama, v hloubi zdí, zůstává tajemství, které se nikdy neodvážilo vyřícenout nahlas. Kdo se dnes zastaví u tohoto portálu a přiloží ucho k chladnému kameni, možná uslyší stejné cvaknutí, které kdysi zastavilo srdce jednoho šlechtice.