Příběh: U Vratislavů
„Kde jste to schoval, vy starý blázne! Kde je ten klíč?“
Vlastimil tasil svůj hněv v úzkém chodbě, zatímco jeho boty rytmicky klapaly o vyleštěné dřevo. Vzduch v domě U Vratislavů byl hustý, prosycený vůní včelího vosku atvarovaného svíček a lehkým pachem vlhkého kamene, který stoupal z hloubi základů. Vlastimil se zastavil před masivními dveřmi do pracovny, kde v polostínu seděl muž s jménem Teodor. Teodor byl muž s prsty špinavými od inkoustu a očima, které viděly věci, jež ostatní v Praze roku 1877 raději přehlíželi.
Teodor jen pomalu zvedl hlavu. V rukou svíral malý kousek papíru, na kterém byl načrtován detail benátského paláce, přesně takového, jaký právě teď obklopoval jejich samotný dům. Vlastimil přistoupil blíž, až cítil chlad vyzařující z kamenných stěn, které architekté Wiehl a Zeyer s takou precizností do sebe zaplietli.
„Ten klíč neotevírá žádné dveře, které byste mohl vidět v plánu stavby,“ odpověděl Teodor tichým, chraplavým hlasem.
Vlastimil vybuchl. Rázem udeřil dlaní do těžkého dubového stolu, až se zachvěly inkoustáčky. „Nebuďte hloupcem! Platím vám za to, abyste v tomto domě udržel řád, ne abyste hledal neviditelné zámky v nově vybudovaných zdech. Tento dům je symbolem moderního stylu, je to kousek Itálie v srdci Prahy, ne místo pro vaše pohádky o stínech!“
Teodor se mírně pousmál a pomalu vstal. Pohybem ruky ukázal na vysoké okno, přes které dopadalo šedivé světlo pražského odpoledne. Slunce dopadalo přesně tak, aby osvítilo vertikální sloupy fasády, které dům dělily. V ten moment se stalo něco, co Vlastimilovi vyrazilo dech. V odrazu okenního skla, v přesně určeném úhlu, se neobjevila tvář Teodora ani kontury místnosti, ale obraz jiné ulice, jiného města, kde voda plavila kamenný chodník a vzduch byl cítit solí a rozkladem.
Vlastimilt se zakrčil. Cítil, jak mu v krku stojí horký knedlík strachu. „Co je to za trik? Zrcadla? Jak jste to udělal?“
„Není to trik,“ zašeptal Teodor a přistoupil k zdi. „Tento dům není jen z kamene a malty. Wiehl a Zeyer do něj vložili víc než jen palladiánský styl. Vložili do něj touhu po místě, které už dávno neexistuje v takové podobě, jakou známe. Ten klíč, který hledáte, není z kovu. Je to ticho, které nastane, když přestanete křičet a začnete naslouchat stěnám.“
Vlastimil chtěl zakřičet, chtěl Teodora vyhodit z domu okamžitě, ale vteřinu poté se v místnosti rozlehlo tiché, kovové cvaknutí. Znělo to, jako by se v hloubi zdi otočil obrovský zámek, přestože v okolí nebyla žádná klika ani dveře. Náhlý proud studeného vzduchu, který chutnal po mořské pěně a starých archivech, proletěl místností a zhasl jedinou zapálenou svíčku.
Když Vlastimil v panice zapálil novou, Teodor byl pryč. Nebyla v místnosti žádná otevřená okna, žádné zadní dveře, kterými by mohl tak rychle zmizet. Na stole zůstal pouze onen kousek papíru s nártkem benátského domu Orazio Porto a malý, stříbrný prstenek, který tam předtím nebyl.
Vlastimil strávil zbytek života tím, že procházel chodbami domu U Vratislavů a přiložil ucho k chladným, bossovaným stěnám přízemí. Tvrdil ostatním, že slyší šum vody a vzdálený hlasy v jazyce, který v Praze nikdo nemluvil. Sousedé si z něj smáli, ale on věděl, že někde mezi novorenesančními sloupy a římsou se otevřela trhlina, kterou nikdo z nás už neumí zavřít.
Kdo dnes stojí před fasádou v ulici Karolíny Světlé a přimhouří oči, možná spatří v odrazu oken něco víc než jen pražské domy. Stále tam někde v tichu kamene zůstal schovaný vstup do světa, který Teodor našel a v něm zmizel.